V dnešním rychlém digitálním světě, kde už i obyčejná konverzace občas působí, jako by ji někdo protáhl přes umělou inteligenci, se seznamovací aplikace změnily v podivnou, ale mimořádně výmluvnou laboratoř lidské povahy. Když člověk zatouží nahlédnout do čisté podoby komplexů, projít se tmavým sklepem mužské nedospělosti a zblízka si prohlédnout, jak vypadá drzost v běžném provozu, nemusí sahat po psychologických příručkách. Úplně stačí otevřít libovolnou seznamku a chvíli číst, co dospělí muži píší do kolonky „O mně“.
Ve svých sedmatřiceti jsem už měla jasně srovnané, jak má můj život vypadat. Ne jako představa někoho jiného, ne jako splněný seznam cizích očekávání, ale jako prostor, který patří mně. Píšu blog, rozvíjím vlastní autorský kanál a moje práce ode mě vyžaduje hodně soustředění, vnitřní síly a především klid. Miluji spánek. Ne jako obyčejný odpočinek, ale jako posvátný způsob návratu k sobě. Umím si dovolit nedělat nic, umím odložit věc, která mě přestala těšit, a nemám potřebu se za to komukoli omlouvat.
V mém teplém, tichém a útulném bytě není místo pro křik, zmatek ani cizí nároky převlečené za lásku. Bydlím tu já, moje zvířata, která zbožňuji, a můj klid. Nehledám „pána domu“, ani peněženku v kalhotách. Toužím po dospělém, vyrovnaném, normálním partnerovi. Po blízkém člověku, bezpečném břehu, někom, vedle koho se dá vybudovat důvěra a také mlčet bez trapnosti, protože člověk ví, že je přijímaný celý.
Jenže než se k takovému tichému přístavu člověk vůbec přiblíží, musí se někdy brodit tak lepkavými a zatuchlými bažinami mužského sebevědomí, že má chuť aplikaci zavřít, smazat a už se do ní nikdy nepodívat.
Byl studený, šedivý sobotní večer. Ležela jsem na gauči pod těžkou měkkou dekou, popíjela horký čaj s mateřídouškou a z lehké nudy jsem otevřela seznamovací aplikaci. Profily jsem posouvala doleva skoro bez přemýšlení. Jeden se fotil u očividně cizího Mercedesu třídy G, druhý vítězoslavně držel kapra, třetí stál bez trička před kobercem, jako by právě objevil vrchol mužské přitažlivosti. Zkrátka obvyklá galerie.
A pak se mi prst nad displejem zastavil.
Z fotografie se na mě díval muž. Pavel, 40 let. Seděl za volantem obyčejné starší škodovky, mračil se a tvářil se, jako by právě podepisoval osudový dokument pro celou republiku. Byl to naprosto běžný, ničím zvláštní muž středního věku, kterému už ustupovaly vlasy a přibývala kila.
Jenže jeho obličej nebyl tím, co mě zarazilo. Skutečným magnetem byl text v profilu. Nebyla to jen nepovedená prezentace sebe sama. Byl to koncentrovaný výtažek, téměř muzejní exponát současného domácího patriarchátu v jeho nejčistší podobě.
V profilu stálo přibližně toto:
„Je mi 40. Jsem skutečný muž, živitel a hlava rodiny. Hledám tradiční, poslušnou ženu pro vážný vztah a založení rodiny. Feministky, kariéristky a zlatokopky ať rovnou jdou dál. Moje žena musí být HOSPODYŇKA. Musí umět vytvořit domov, uvařit minimálně tři teplá jídla, vítat mě po práci s úsměvem, poslouchat svého muže a chtít mi porodit dědice. DŮLEŽITÉ: hledám pouze ženu s vlastním bytem! K sobě si nikoho stěhovat nehodlám a nájem platit také nebudu. Už mě nebaví chudé ženské, kterým jde jen o moje bydlení a moje prostředky.“
Tenhle literární pomník jsem si přečetla dvakrát. Můj mozek, zvyklý pracovat s texty, významy a jednoduchou příčinnou logikou, nejdřív odmítl přijmout, že to někdo myslí vážně.
Čtyřicetiletý muž. Hledá ženu, která se má vzdát kariéry, vlastních ambicí, finanční nezávislosti a proměnit se v jeho bezplatnou osobní služku, kuchařku, uklízečku a budoucí matku jeho „dědice“. Ale zároveň! Tahle závislá, poslušná žena má ještě jemu, velkému pánovi, poskytnout svůj vlastní byt, aby se mu pohodlně žilo.
Rozsah té klidné, skoro klinické a až vesmírné drzosti se nevešel do běžného lidského chápání. Tohle už nebyl obyčejný rozpor. Byla to logická černá díra, ve které mizel zdravý rozum, matematika, fyzika i poslední zbytky sociální soudnosti.
V tu chvíli si moje vrozená slušnost mlčky vzala dovolenou. Zato se ve mně probudila vnitřní badatelka lidských duší a tiše si promnula ruce. Jeho profil jsem nezavřela. Posunula jsem ho doprava. Dala jsem mu lajk.
Aplikace mi radostně oznámila: „Máte shodu! Pavel vám také dal lajk!“ Velký stratég zřejmě seděl online a systematicky lajkoval všechno, co mělo ženské jméno a fotografii, v naději, že se alespoň jedna žena nechá oslnit jeho neuvěřitelně štědrou nabídkou.
Zpráva přišla asi za minutu. Žádné „ahoj, jak se máš“, žádné obyčejné zahřátí konverzace. Pavel šel rovnou k věci.
Pavel: „Ahoj. Vypadáš docela normálně. Byt máš vlastní, nebo bydlíš v nájmu? A rovnou napiš, jak jsi na tom se svíčkovou a buchtami. Já zásadně nejím kupované věci.“
Seděla jsem na svém pohodlném měkkém gauči, hladila spícího kocoura a cítila, jak se ve mně rozlévá téměř meditační klid. Nechtěla jsem být vulgární. Neměla jsem v úmyslu ho urážet. Jen jsem najednou pocítila touhu dát tomuhle čtyřicetiletému chlapci bezplatnou, ale velmi užitečnou lekci ze základní logiky a tržní ekonomiky.