Otevřela jsem klávesnici a začala psát odpověď. Pomalu. Soustředěně. Pečlivě jsem volila každé slovo.
Pavel si zprávu přečetl okamžitě. Objevilo se upozornění: „Pavel píše…“, ale další část jsem odeslala dřív, než se stihl myšlenkově poskládat.
Já: „Hledáš poslušnou hospodyňku. Tradiční ženu, která se věnuje obsluze muže, vytváření domova a rození dětí. To je srozumitelný, klasický model rodiny. Jenže v tomhle modelu, Pavle, existuje jedno pevné pravidlo, které se nedá vyškrtnout. Jestli je žena hospodyňka, muž je stoprocentní živitel. Platí všechno: potraviny na ta tři jídla, drogerii, oblečení pro svou ženu, kosmetiku, lékaře, odpočinek, dítě i všechny rodinné výdaje. Musí vydělávat tolik, aby bez potíží uživil nejméně tři lidi, zatímco ho jeho žena na kuchyni ‚poslouchá‘.“
Nechala jsem malou divadelní pauzu, aby měl šanci alespoň část napsaného vstřebat.
Já: „A teď přejděme k druhé části tvého manifestu. Ty požaduješ, aby si tě tahle stejná závislá, poslušná hospodyňka nastěhovala do SVÉHO bytu. Opravdu nevidíš rozpor ve vlastní logice, Pavle?
Jestli má žena v dospělém věku vlastní bydlení, znamená to, že se kvůli němu roky dřela. Pracovala, budovala kariéru, splácela hypotéku nebo šetřila, snášela konkurenci, rozhodovala se, nesla odpovědnost a prokousávala se životem vlastními zuby. Jinými slovy je přesně tou nezávislou kariéristkou, kterou tak pohrdavě posíláš dál. Žena s vlastním bytem nikdy nebude ušlápnutá poslušná hospodyňka, která čeká na každé tvoje slovo, protože má peníze, pevnou půdu pod nohama, charakter a sebeúctu. Poslušné hospodyňky bývají většinou ženy bez vlastních zdrojů, které přicházejí bydlet na mužovo území výměnou za jeho ochranu a zajištění.“
Nápis „Pavel píše…“ krátce zablikal a zmizel. Ztuhl. Nejspíš se někde v jeho hlavě začala ozubená kolečka zadrhávat, kouřit a jiskřit, jak se pokoušela spojit věci, které spojit nejdou.
Připravila jsem se na poslední úder.
Stiskla jsem „Odeslat“.
Zprávy odešly. Stav se změnil na „Přečteno“.
Položila jsem telefon na konferenční stolek, vzala už trochu vychladlý hrnek s čajem, napila se a znovu se opřela do gauče.
Uběhla minuta. Pak další dvě. Potom pět.
Na telefonu se neobjevilo jediné oznámení. Pavel mě nezačal urážet, nepokusil se mi napsat, že jsem „stará panna“, „feministka“ nebo „ženská, kterou nikdo nechce“, jak to dotčení gaučoví patriarchové obvykle dělají, když jim někdo ukáže jejich vlastní absurditu ve velkém detailu.
Asi po deseti minutách mě přemohla zvědavost. Vzala jsem telefon, odemkla obrazovku a otevřela náš chat.
Tam, kde ještě před chvílí byla Pavlova fotografie na pozadí levného sedanu, visela najednou šedá beztvará ikona.
Jeho jméno zmizelo.
Na displeji zůstala jen systémová zpráva aplikace: „Uživatel odstranil účet.“
On mě jen nezablokoval. Smazal celý profil. Vypadalo to, že náraz do logiky byl pro jeho křehký, nafouknutý patriarchální obraz světa příliš silný. Jeho vnitřní systém nepřežil střet s prostou domácí realitou, ve které žena s vlastním bytem umí sečíst dvě a dvě a nehodlá adoptovat lakomého dospělého chlapečka.
Rozesmála jsem se tak nahlas, až kocour otráveně otevřel oči a okázale seskočil z gauče. Smála jsem se dlouho, skoro k slzám, a cítila přitom zvláštní průzračnou lehkost. Ten večer rozhodně nebyl ztracený. Nejenže jsem se pobavila, ale provedla jsem i malou, zato brilantní hygienickou očistu informačního prostoru.
Ten podivný, absurdní, téměř surrealistický a přitom dokonale typický případ je přesnou ukázkou toho, v co se u nedospělých mužů proměnil pojem „tradiční hodnoty“.
Rádi se ohánějí slovy jako „poslušnost“, „útulný domov“, „ženskost“ a „hospodyňka“. Představují si sami sebe jako hlavy rodiny, pány domu a nezpochybnitelné autority. Jenže současně se zděšeně odmítají chopit právě té tradiční mužské odpovědnosti, která jim vůbec dává právo o nějakém vedení mluvit. Chtějí být patriarchové, ale na ženské hypotéce. Chtějí královský servis za cenu bezplatné zkušební verze.
Jejich upřímné, pevné přesvědčení, že dospělá samostatná žena sní o tom, jak si je posadí na krk, předá jim klíče od bytu a výměnou získá čestné právo prát jejich ponožky, už není jen drzost. To je diagnóza. Hluboká společenská porucha v plném rozsahu.
Hádat se s takovými lidmi v emocích, urážet se, dokazovat jim vlastní hodnotu nebo se je pokoušet převychovat, je naprosto zbytečné plýtvání silami. Nemluví jazykem citů. Každé vaše vysvětlování vnímají jako znamení, že jejich postoj má stále nárok na existenci.
Jediný jazyk, který dokáže prorazit jejich železobetonovou sebejistotu a shodit jejich papírové království, je studený, přesný a nemilosrdný jazyk logiky. Rozložte jejich manifest na jednotlivé části. Ukažte všechny díry v jejich podnikatelském plánu na nastěhování se na cizí území. Klidně a věcně vysvětlete, že na tomto trhu nenabízejí žádnou hodnotu, kterou by bylo možné vyměnit za ženskou svobodu, práci a metry čtvereční.
Svoje hranice, svoje bydlení a svoji sebeúctu je potřeba chránit přesně, klidně a bez hysterie, ale s úsměvem člověka, který už pochopil. Protože skutečně blízká duše nikdy nezačne seznámení otázkou na vlastnictví bytu a kontrolou vašich schopností uvařit svíčkovou. Tichý přístav se staví na vzájemném respektu, ne na infantilním snu nastěhovat se do cizího ráje za cizí účet. A jestli kvůli očistě vlastního prostoru musí někdo smazat svůj profil, pak je to možná přesně tak, jak to mělo dopadnout.