V dnešním rychlém digitálním světě, kde už je téměř všechno prosáklé umělou inteligencí, se seznamovací aplikace změnily v naprosto zvláštní antropologickou laboratoř. Když člověk zatouží spatřit lidské komplexy v jejich nejčistší podobě, nahlédnout do zatuchlého sklepa mužské nedospělosti a prozkoumat, jak přesně vypadá obyčejná drzost v každodenním provozu, nemusí vůbec sahat po knihách z psychologie. Stačí si stáhnout libovolnou seznamku a pozorně si přečíst, co dospělí muži dokážou napsat do kolonky „O mně“.
Ve svých sedmatřiceti letech jsem už měla naprosto jasnou, tvrdě vydřenou a nijak nesmlouvavou představu o tom, jak má vypadat můj život. Můj život je moje území. Píšu blog, rozvíjím vlastní autorský kanál a moje práce ode mě vyžaduje obrovskou zásobu citové energie, soustředění a hlavně ticho. Miluju spánek — pro mě to není jen odpočinek, ale hlavní způsob, jak se znovu dát dohromady, a zároveň moje nejoblíbenější činnost. Umím si dovolit lenošit, dokážu bez výčitek pustit něco, co mi přestalo dělat radost, a necítím kvůli tomu ani špetku viny.
V mém teplém, útulném bytě není prostor pro chaos, hádky ani zbytečný hluk. Žiju tady já, moje milovaná zvířata a můj klid. Nehledám žádného „pána domu“ ani muže, který by měl být chodící peněženka. Potřebuju dospělého, klidného a normálně uvažujícího partnera. Někoho blízkého duší, tichý přístav, člověka, vedle kterého se dá vybudovat skutečná důvěra a jen tak spolu mlčet bez trapného pocitu, protože víte, že vás ten druhý přijímá celou.
Jenže než člověk takový tichý přístav najde, musí se občas prodírat tak hustými, lepkavými a nepříjemně páchnoucími bažinami mužského sebezalíbení, že má chuť aplikaci okamžitě zavřít a už se tam nikdy nevrátit.
Byl studený, šedivý sobotní večer. Ležela jsem na gauči pod těžkou měkkou dekou, pila horký čaj s mateřídouškou a z lehké nudy otevřela seznamovací aplikaci. Skoro automaticky jsem posouvala profily doleva: jeden pózoval vedle očividně cizího mercedesu třídy G, druhý hrdě svíral v rukou uloveného kapra, třetí se fotil bez trička před kobercem. Zkrátka běžná nabídka.
A pak mi prst zůstal viset nad displejem.
Z fotografie se na mě díval muž. Karel, 40 let. Seděl za volantem nějakého levného osobního auta, mračil se a tvářil se, jako by právě učinil zásadní státnické rozhodnutí. Úplně obyčejný, ničím výjimečný muž středního věku, kterému už začínaly řídnout vlasy a přibývat kila.
Jenže mě nezaujalo jeho vzezření. Jako magnet mě přitáhl text v profilu. Nebyl to jen náhodný sled vět. Byl to koncentrovaný výtažek, čistá esence, skoro muzejní exponát současného domácího patriarchátu.
V profilu stálo zhruba toto:
„Je mi 40. Jsem opravdový muž, živitel a hlava rodiny. Hledám tradiční, poslušnou ženu pro vážný vztah a založení rodiny. Feministky, kariéristky a vypočítavé prázdné nádoby rovnou dál. Moje žena musí být HOSPODYŇKA. Musí umět vytvořit domov, dobře vařit minimálně tři chody, vítat mě po práci s úsměvem, poslouchat svého muže a chtít mi porodit dědice. DŮLEŽITÉ: hledám pouze ženu s vlastním bytem! K sobě nikoho stěhovat nehodlám a nájem také platit neplánuji. Už mám dost chudých žen, kterým jde jen o moje trvalé bydliště a moje prostředky.“
Ten literární památník jsem si přečetla dvakrát. Můj mozek, zvyklý pracovat s texty, významy a příčinami a následky, nejdřív jednoduše odmítl přijmout, že tohle někdo myslí vážně.
Čtyřicetiletý muž. Hledá ženu, která se má vzdát kariéry, osobních ambicí, finanční svobody a proměnit se v jeho osobní bezplatnou služku, kuchařku, uklízečku a budoucí matku jeho „dědice“. Ale zároveň! Tahle závislá, poddajná žena má ještě JEMU, velkému pánovi, poskytnout SVŮJ obytný prostor k pohodlnému životu.
Rozměr té klidné, klinické, téměř vesmírné drzosti se do běžného lidského vědomí prostě nevešel. To už nebyla kognitivní disonance. To byla logická černá díra, v níž beze stopy mizel zdravý rozum, základní počty, fyzika i poslední zbytky společenské příčetnosti.
V tu chvíli si moje vrozená slušnost potichu vzala dovolenou. Zato se ve mně probudila vnitřní badatelka lidských duší a tiše si promnula ruce. Nezavřela jsem jeho profil. Posunula jsem ho doprava. Dala jsem mu lajk.
Aplikace radostně oznámila: „Máte shodu! Karel vám také dal lajk!“ Podle všeho velký stratég seděl v aplikaci a metodicky lajkoval všechny ženy bez rozdílu v naději, že se aspoň jedna nechá okouzlit jeho neuvěřitelně velkorysou nabídkou.
Asi za minutu se v chatu objevila zpráva. Bez „ahoj, jak se máš“, bez běžného úvodu. Karel šel rovnou k věci.
Karel: „Ahoj. Vypadáš normálně. Byt máš vlastní, nebo jsi v nájmu? A rovnou mi řekni, jak jsi na tom se svíčkovou a koláči. Já zásadně nejím kupované jídlo.“
Seděla jsem na svém měkkém pohodlném gauči, hladila spícího kocoura a cítila, jak se ve mně rozlévá téměř meditační klid. Nechtěla jsem být sprostá. Neměla jsem v úmyslu sklouznout k hrubostem. Jen jsem najednou dostala chuť dát tomu čtyřicetiletému chlapci bezplatnou, ale velmi užitečnou lekci základní logiky a tržní ekonomiky.