Otevřela jsem klávesnici a začala psát odpověď. Pomalu. Soustředěně. Pečlivě jsem vybírala každé slovo.
Karel si zprávu přečetl okamžitě. Objevil se nápis: „Karel píše…“, ale další část jsem odeslala dřív, než si stačil v hlavě cokoliv srovnat.
Já: „Hledáš poslušnou hospodyňku. Tradiční ženu, která se bude věnovat obsluze muže, budování domácí pohody a rození dětí. To je naprosto srozumitelný, klasický model rodiny. Jenže v tomhle modelu, Karle, existuje jedno pevné a neoddiskutovatelné pravidlo. Pokud je žena hospodyňka, muž je plný, stoprocentní živitel. Platí všechno: potraviny na ty tvoje tři chody, drogerii, oblečení pro svou ženu, kosmetiku, lékaře, dovolenou, dítě a veškeré rodinné výdaje. Jeho příjem musí být takový, aby bez potíží uživil minimálně tři lidi, zatímco ho jeho žena ‚poslouchá‘ v kuchyni.“
Udělala jsem malou divadelní pauzu, aby měl čas aspoň částečně strávit, co právě četl.
Já: „A teď se podívejme na druhou část tvého manifestu. Ty požaduješ, aby si tě tatáž závislá, poslušná hospodyňka nastěhovala do SVÉHO bytu. Vidíš vůbec rozpor ve vlastní logice, Karle?
Když má žena v dospělém věku vlastní bydlení, znamená to, že na něj roky dřela. Pracovala, budovala kariéru, splácela hypotéku nebo šetřila, zvládala konkurenci, rozhodovala se, nesla odpovědnost a prokousávala se životem zuby nehty. Jinými slovy je přesně tou samostatnou kariéristkou, kterou ve svém profilu tak pohrdavě posíláš dál. Žena s vlastní nemovitostí nikdy nebude ušlápnutá, poslušná hospodyňka, která visí na každém tvém slově, protože má peníze, pevnou půdu pod nohama, charakter a sebeúctu. Poslušné hospodyňky bývají obvykle ženy bez prostředků, které přicházejí bydlet na mužovo území výměnou za jeho ochranu a zajištění.“
Ukazatel „Karel píše…“ problikl a zmizel. Ztuhl. Nejspíš se mu někde v hlavě začala skřípavě roztáčet kolečka, kouřit a sršet jiskry při zoufalé snaze propojit věci, které se propojit nedají.
Připravila jsem se na závěrečný úder.
Stiskla jsem „Odeslat“.
Zprávy odešly. Stav se změnil na „Přečteno“.
Položila jsem telefon na konferenční stolek, vzala už vychladlý hrnek s čajem, napila se a znovu se opřela do gauče.
Uběhla minuta. Pak druhá. Pak pět.
Na telefonu se neobjevilo ani jediné upozornění. Karel mě nezačal urážet, nepokusil se mi napsat, že jsem „stará panna“, „feministka“ nebo „ženská, kterou nikdo nechce“, jak to dotčení gaučoví patriarchové obvykle dělají, když jim někdo ukáže jejich vlastní absurditu v detailním záběru.
Po nějakých deseti minutách mě přemohla zvědavost. Vzala jsem telefon, odemkla obrazovku a otevřela náš rozhovor.
Tam, kde ještě před chvílí byla Karlova fotografie na pozadí laciného sedanu, teď visela šedá beztvará ikonka.
Jeho jméno zmizelo.
Na displeji zůstala jen systémová zpráva aplikace: „Uživatel smazal účet.“
On mě nejen nezablokoval. On smazal celý profil. Zdá se, že srážka s logikou byla pro jeho křehký, nafouknutý patriarchální obraz světa příliš silná rána. Jeho vnitřní matrice nepřežila střet s neúprosnou domácí realitou, v níž žena s vlastním bytem umí sečíst dvě a dvě a nehodlá adoptovat lakomého dospělého chlapečka.
Rozesmála jsem se tak nahlas, že kocour nespokojeně otevřel oči a demonstrativně seskočil z gauče. Smála jsem se dlouho, skoro až k slzám, a cítila zvláštní, průzračnou lehkost. Ten večer rozhodně nepřišel nazmar. Nejenže jsem se pobavila — provedla jsem malou, ale dokonale čistou dezinfekci informačního prostoru.
Ten podivný, absurdní, téměř surrealistický, a přitom naprosto typický případ dokonale ukazuje, v co se u nedospělých mužů proměnil pojem „tradiční hodnoty“.
Rádi rozhazují slova jako „poslušnost“, „útulno“, „ženskost“ a „hospodyňka“. Příjemně se jim představuje, že jsou hlavami rodiny, pány domu a nezpochybnitelnými autoritami. Jenže zároveň s hrůzou odmítají převzít právě tu tradiční mužskou odpovědnost, která jim teprve dává právo o nějaké vedení usilovat. Chtějí být patriarchové — ale na ženské hypotéce. Touží po královském servisu za tarif bezplatné zkušební verze.
Jejich upřímná, masivní jistota, že dospělá samostatná žena sní o tom, jak si je posadí na krk, předá jim klíče od bytu a výměnou získá čestné právo prát jejich ponožky, už není jen drzost. To je diagnóza. Hluboká a úplná společenská porucha.
Hádat se s takovými lidmi v emocích, urážet se, dokazovat jim vlastní hodnotu nebo se je snažit převychovat je naprosto zbytečné plýtvání silami. Oni nemluví jazykem citů. Každé vaše vysvětlování vnímají jako důkaz, že jejich postoj má stále právo existovat.
Jediný jazyk, který dokáže prorazit jejich železobetonovou sebejistotu a zbořit jejich kartonové impérium, je chladný, přesný a nemilosrdný jazyk logiky. Rozložte jejich manifest na jednotlivé díly. Ukažte všechny díry v jejich podnikatelském plánu nastěhovat se na cizí území. Klidně a suše jim vysvětlete, že na tomhle trhu nemají žádnou hodnotu, kterou by bylo možné směnit za ženskou svobodu, práci a metry čtvereční.
Svoje hranice, svoje bydlení a svou sebeúctu je potřeba chránit přesně, klidně a bez hysterie — ale s úsměvem člověka, který už všechno pochopil. Protože skutečně blízká duše nikdy nezačne seznámení otázkou na vlastnické právo k bytu a prověrkou vašich dovedností při vaření svíčkové. Tichý přístav se staví na vzájemném respektu, ne na infantilním snu nastěhovat se do cizího ráje na cizí účet. A pokud kvůli vyčištění vlastního prostoru od podobných parazitů musí někdo smazat svůj profil, pak je to přesně tak, jak má být.