„Proč obviňuješ děti? Sama jsi vinna!“
Antonína nevěřila vlastním uším:
„Jak to, že já vinna?“
„A kdo jim dovolil běhat po tvém pozemku? Tak si zvykly, že je všechno dovoleno.“
„Já to myslela dobře! Chtěla jsem, aby si děti hrály spolu!“
„No a máš výsledek svých dobrých úmyslů!“
Sousedka odložila konevku a zamířila do domu:
„A když nechceš, aby braly, postav vyšší plot. Jinak všude díry, kdokoli projde.“
„Zino, ale musíme dětem vysvětlit, že cizí věci se nesmí brát!“
„Musíme. Ale proč? Oni stejně nepochopí.“
Antonína se vrátila domů s těžkým srdcem. Sedla na lavičku a rozplakala se. Tolik let pracovala v sadu, čekala na úrodu, a teď vše pryč.
„Tonyo, proč pláčeš?“ utěšoval manžel. „Příští rok nové bobule budou.“
„Nejde o bobule! Důležité je, že sousedka se ani neomluví! Zcela bezohledná!“
„Co od ní čekat? Sama víš, jaká je.“
Zina skutečně měla reputaci v zahradní osadě jako člověk ne zrovna příjemný, ale dosud se s Antonínou snesly.
„Petře, postavme vyšší plot?“
„Můžeme. Ale bude to drahé.“
„Co dělat? Jinak nám zničí celý sad.“
Druhý den začalo stavění nového plotu. Petr přivezl prkna, síť, sloupy. Pracoval od rána do večera.
Zina sledovala stavbu ze svého dvora, posměšně komentovala:
„No, to jsou lakomci! Děti ohradily plotem!“
Antonína mlčela, jen pevně svírala rty.
Sousedčini vnuci se také motali u plotu, hledali nové díry. Ale Petr všechny zatloukl, mezery zacpal.
„Teto Tonyo, proč jste postavili plot?“ ptala malá Katka.
„Abychom zachovali bobule.“
„Můžeme si u vás hrát?“
„Ne, už ne.“
Plot pomohl, ale vztahy se sousedy byly zcela zkažené. Zina se při setkání odvracela, děti už nepřicházely.
„Lakomá! Babička-lakomka!“ křičely přes plot.
Antonína se snažila nevšímat, ale bylo jí těžko u srdce. Dříve dvůr zaplňoval dětský smích, nyní byla ticho.
Zinaida mezitím vyprávěla ostatním zahrádkářům svou verzi:
„Představte si, jak lakomá! Dětem nedají ochutnat bobule! Postavili vysoký plot!“
„Kolik toho snědli?“ ptali se sousedé.
„Jen hrstku! A ona mluví, jako by jí ukradli miliony!“
Verze Zinaidy zněla lépe. Kdo by věřil, že děti mohou sníst celý výnos?
Postupně si osada vytvořila názor, že Antonína je lakomá a nepříjemná. Zinaida je milá babička, která sama vychovává pět vnuků.
Konec léta situaci jen zhoršil. Sousedčini děti, nemající přístup do sadu, začaly mstít jinak.
Přes plot přehazovali míč, rozhazovali odpadky. Jedno ráno Antonína objevila, že někdo rozházel po zahradě nedopalky a obaly.
„Zino, zkrotí své vnuky!“
„Co udělali?“
„Rozhodili odpadky po zahradě!“
„Jak víš, že jsou moje? Možná vítr přinesl.“
Děti dál prováděly neplechu. Občas stříkly vodu hadicí přes plot, nebo hodily kamínek do okna.
Antonína pochopila, že babička je nejen nebrání, ale i podporuje.
„Možná, Petře, zavolat policii?“
„Tonyo, kvůli dětským lumpárnám lidem hlavu nebudeme zbytečně znepříjemňovat.“
„Ale oni dělají neplechu!“
„Přežijeme. Léto brzo skončí, odjedou.“
A opravdu, koncem srpna hlučná skupina odjela do města.
Antonína seděla večer na lavičce v tichu a přemýšlela o příštím létě. Pravděpodobně Zina přiveze opět svých pět vnuků. A co pak?
Znovu napjaté vztahy kvůli plotu, znovu kamínky na zahradě a nadávky? Děti ji teď považují za zlou babičku-lakomku, a jejich babička je nepřesvědčí.
Sad už jí nepřipadal místem radosti, teď to byla pevnost, kde bylo nutné chránit nejen bobule, ale i vlastní klid.
– Zina, tvoji vnuci obtrhli všechny moje keře borůvek! Sousedka se ani nepohnula.
– „No a co? Jsou to děti…“
Nechtěla sedět vedle mě v letadle – ale osud rozhodl jinak.