– Зина, твé вnouci obtrhli všechny moje keře borůvek! Sousedka se ani nepohnula.
– Zina, tvé děti obtrhly všechny moje borůvky! Sousedka zůstala klidná.
Zina, tvoji vnuci zlikvidovali celý můj úrodu borůvek! Sousedka ani nezdvihla obočí. A co s tím? Jsou to děti. Cože? Oni zničili celý můj výnos! Tonya, proč se tak trápíš?
Antonína Ivanovna každé ráno obcházela svou zahradu s hrnkem čaje v ruce, kontrolovala záhony a obdivovala ovocné stromy.
Pozemek s manželem Petrem Novákem měl patnáct setek. Polovina byla zahrada s bramborami, mrkví, zelím. Druhá polovina byla ovocný sad s jabloněmi, hrušněmi a keři.
Nejvíc byla hrdá na své keře borůvek. Před pěti lety zasadila první sazenice a nyní čekala na první pořádnou úrodu.
Vedle rostly malinové keře, které každý rok přinášely velké sladké plody. Podél plotu se táhla vinná réva s těžkými hrozny.
„Petře, podívej, jak borůvky krásně zrají!“ volala manželovi.
„Krásné,“ souhlasil.
V létě k nim přijížděli vnuci Sascha, dvanáct let, a Lena, deset. Pomáhali na zahradě, sbírali ovoce, koupali se v řece. Antonína je milovala nade vše.
Po sousedské straně bydlela Zinaida Petrůvna. Její pozemek byl malý, šest setek, bez zahrady, jen květinové záhony a malý domek.
V létě k ní přijíždělo pět vnuků od čtyř do čtrnácti let. Vícedětná rodina, rodiče pracovali ve městě, babička byla celé léto sama se svými nezbedníky.
Děti si hrály spolu, pobíhaly mezi zahradami. Antonína nesouhlasila, naopak se těšila z dětského smíchu.
„Teto Tonyo, můžeme si u vás hrát?“ ptaly se sousedčiny děti.
„Samozřejmě, jen buďte opatrní u záhonů.“
Jedno ráno Antonína objevila zvláštní pohled. Některé keře borůvek byly téměř nahé. Místo modrých plodů visely jen zelené, nedozrálé.
„Petře, pojď sem!“ zavolala manžela.
„Co se stalo?“
„Podívej se na borůvky. Kde jsou plody?“
Muž přišel blíž, pečlivě prohlédl keře.
„Divné. Včera jich bylo plno.“
„Možná je okusili ptáci?“
„Ptáci by jen pár bobulí snědli, ale tady není nic. Jako by někdo sbíral záměrně.“
Antonína šla zkontrolovat ostatní keře. Maliny byly také téměř prázdné. Dokonce i nedozrálé plody byly utrženy.
„Petře, i maliny někdo obtrhal!“
„To není možné!“
Fakt však zůstal. Keře, které včera ještě měly spoustu plodů, dnes stály holé.
Večer Antonína rozhodla pozorovat situaci. Sedla na lavičku s knihou, ale koukala směrem do sadu.
Po hodině viděla, jak skrze díru v plotu prolézají sousedčiny děti. Všichni pětice se vydala k borůvkám.
„Podívejte, jak jsou modré!“ radovala se mladší.
„Pojďme je všechny posbírat,“ navrhl starší.
Děti začaly systematicky utrhávat zbývající plody. Jedly za pochodu, plnily kapsy, skládaly do nalezeného sáčku.
Antonína vyšla z úkrytu: „Co tu děláte?“
Děti ztuhly, starší se snažili schovat sáček za záda.
„Jen jsme trochu ochutnali,“ hájil se třináctiletý Michal.
„Trochu? Všechny keře jste obtrhali!“
„Teto Tonyo, můžeme ještě?“ ptala se čtyřletá Katka. „Jsou tak dobré!“
„Nemůžete. To jsou naše borůvky, my jsme je sami pěstovali.“
Děti sklíčeně odcházely ke své díře v plotě. Antonína je sledovala pohledem a šla k sousedce. Ta seděla na verandy.
„Zino, musíme si promluvit.“
„Mluv.“
„Tvoji vnuci obtrhali všechny mé borůvky!“
Sousedka se ani nepohnula.
„A co s tím? Jsou to děti.“
„Jak co? Zničili celý můj výnos!“
„Tonyo, proč se trápíš. Nějaké bobule.“
Antonína byla ohromená reakcí:
„Nějaké bobule? Pěstovala jsem borůvky pět let! Každý keř zalévala, hnojila!“
„No, zase je vypěstuješ. Proč se trápit?“
„Zino, můžeš se aspoň omluvit?“
„Za co se omlouvat? Děti jsou děti. Co od nich čekat?“
Rozhovor se dostal do slepé uličky. Sousedka očividně nepovažovala chování svých vnuků za problém.
Druhý den Antonína zjistila, že zmizely i hrozny vinné révy. Ty, které měly dozrát na konci srpna.
„Zino!“ zakřičela přes plot.
„Co teď?“
„Tvoji vnuci teď utrhli vinnou révu!“
„A co je na tom? Asi byla kyselá.“
„Samozřejmě, že kyselá! Ještě zelená! Skoro všechny hrozny utrhali!“
„No, ochutnali a odložili. Děti jsou zvědavé.“
Antonína cítila, jak se jí vnitřně vaří krev:
„Zino, tvoji děti ničí celý můj sad!“
„Nepřeháněj! Sad máš velký a bohatý.“
„Co s tím bohatým? Tyto rostliny jsem pěstovala roky!“
„No, tak je dál pěstuj.“
Sousedka odešla do domu a zabouchla dveře.
Večer žena vyprávěla manželovi o rozhovoru se Zinou.
„Představ si, ani se neomluvila! Říká, že děti jsou děti.“
„A co jsi čekala?“ pokrčil rameny Petr Novák. „Je jí jednodušší odmávat ruce, než vést s dětmi výchovné rozhovory.“
„Ale to je přece krádež!“
„Tonyo, nebuď přehnaná. Děti jsou malé, nechápou.“
„Staršímu je třináct let! Už by měl chápat, že cizí věci se nesmí brát!“
Muž povzdechl. Nechtěl se hádat se sousedy kvůli bobulím.
O několik dní později zmizela i rybíz.
„To už neunesu!“ rozhodla Antonína.
Žena opět zamířila k sousedce. Zinaida zalévala květiny z konevky.
„Teď snědli i rybíz!“
„Jaký rybíz?“
„Můj! Tvoji vnuci zase lezli přes plot!“
„Tonyo, proč jsi tak rozzuřená? Děti si trochu utrhly, nic se neděje.“
„Neutrhly, vše obtrhaly! Celá úroda pryč!“
„Proč obviňuješ děti? Sama jsi vinna!“
Antonína nevěřila vlastním uším:
„Jak to, že já vinna?“
„A kdo jim dovolil běhat po tvém pozemku? Tak si zvykly, že je všechno dovoleno.“
„Já to myslela dobře! Chtěla jsem, aby si děti hrály spolu!“
„No a máš výsledek svých dobrých úmyslů!“
Sousedka odložila konevku a zamířila do domu:
„A když nechceš, aby braly, postav vyšší plot. Jinak všude díry, kdokoli projde.“
„Zino, ale musíme dětem vysvětlit, že cizí věci se nesmí brát!“
„Musíme. Ale proč? Oni stejně nepochopí.“
Antonína se vrátila domů s těžkým srdcem. Sedla na lavičku a rozplakala se. Tolik let pracovala v sadu, čekala na úrodu, a teď vše pryč.
„Tonyo, proč pláčeš?“ utěšoval manžel. „Příští rok nové bobule budou.“
„Nejde o bobule! Důležité je, že sousedka se ani neomluví! Zcela bezohledná!“
„Co od ní čekat? Sama víš, jaká je.“
Zina skutečně měla reputaci v zahradní osadě jako člověk ne zrovna příjemný, ale dosud se s Antonínou snesly.
„Petře, postavme vyšší plot?“
„Můžeme. Ale bude to drahé.“
„Co dělat? Jinak nám zničí celý sad.“
Druhý den začalo stavění nového plotu. Petr přivezl prkna, síť, sloupy. Pracoval od rána do večera.
Zina sledovala stavbu ze svého dvora, posměšně komentovala:
„No, to jsou lakomci! Děti ohradily plotem!“
Antonína mlčela, jen pevně svírala rty.
Sousedčini vnuci se také motali u plotu, hledali nové díry. Ale Petr všechny zatloukl, mezery zacpal.
„Teto Tonyo, proč jste postavili plot?“ ptala malá Katka.
„Abychom zachovali bobule.“
„Můžeme si u vás hrát?“
„Ne, už ne.“
Plot pomohl, ale vztahy se sousedy byly zcela zkažené. Zina se při setkání odvracela, děti už nepřicházely.
„Lakomá! Babička-lakomka!“ křičely přes plot.
Antonína se snažila nevšímat, ale bylo jí těžko u srdce. Dříve dvůr zaplňoval dětský smích, nyní byla ticho.
Zinaida mezitím vyprávěla ostatním zahrádkářům svou verzi:
„Představte si, jak lakomá! Dětem nedají ochutnat bobule! Postavili vysoký plot!“
„Kolik toho snědli?“ ptali se sousedé.
„Jen hrstku! A ona mluví, jako by jí ukradli miliony!“
Verze Zinaidy zněla lépe. Kdo by věřil, že děti mohou sníst celý výnos?
Postupně si osada vytvořila názor, že Antonína je lakomá a nepříjemná. Zinaida je milá babička, která sama vychovává pět vnuků.
Konec léta situaci jen zhoršil. Sousedčini děti, nemající přístup do sadu, začaly mstít jinak.
Přes plot přehazovali míč, rozhazovali odpadky. Jedno ráno Antonína objevila, že někdo rozházel po zahradě nedopalky a obaly.
„Zino, zkrotí své vnuky!“
„Co udělali?“
„Rozhodili odpadky po zahradě!“
„Jak víš, že jsou moje? Možná vítr přinesl.“
Děti dál prováděly neplechu. Občas stříkly vodu hadicí přes plot, nebo hodily kamínek do okna.
Antonína pochopila, že babička je nejen nebrání, ale i podporuje.
„Možná, Petře, zavolat policii?“
„Tonyo, kvůli dětským lumpárnám lidem hlavu nebudeme zbytečně znepříjemňovat.“
„Ale oni dělají neplechu!“
„Přežijeme. Léto brzo skončí, odjedou.“
A opravdu, koncem srpna hlučná skupina odjela do města.
Antonína seděla večer na lavičce v tichu a přemýšlela o příštím létě. Pravděpodobně Zina přiveze opět svých pět vnuků. A co pak?
Znovu napjaté vztahy kvůli plotu, znovu kamínky na zahradě a nadávky? Děti ji teď považují za zlou babičku-lakomku, a jejich babička je nepřesvědčí.
Sad už jí nepřipadal místem radosti, teď to byla pevnost, kde bylo nutné chránit nejen bobule, ale i vlastní klid.
– Zina, tvoji vnuci obtrhli všechny moje keře borůvek! Sousedka se ani nepohnula.
– „No a co? Jsou to děti…“
Nechtěla sedět vedle mě v letadle – ale osud rozhodl jinak.