– Зина, твé вnouci obtrhli všechny moje keře borůvek! Sousedka se ani nepohnula.
– Zina, tvé děti obtrhly všechny moje borůvky! Sousedka zůstala klidná.
Zina, tvoji vnuci zlikvidovali celý můj úrodu borůvek! Sousedka ani nezdvihla obočí. A co s tím? Jsou to děti. Cože? Oni zničili celý můj výnos! Tonya, proč se tak trápíš?
Antonína Ivanovna každé ráno obcházela svou zahradu s hrnkem čaje v ruce, kontrolovala záhony a obdivovala ovocné stromy.
Pozemek s manželem Petrem Novákem měl patnáct setek. Polovina byla zahrada s bramborami, mrkví, zelím. Druhá polovina byla ovocný sad s jabloněmi, hrušněmi a keři.
Nejvíc byla hrdá na své keře borůvek. Před pěti lety zasadila první sazenice a nyní čekala na první pořádnou úrodu.
Vedle rostly malinové keře, které každý rok přinášely velké sladké plody. Podél plotu se táhla vinná réva s těžkými hrozny.
„Petře, podívej, jak borůvky krásně zrají!“ volala manželovi.
„Krásné,“ souhlasil.
V létě k nim přijížděli vnuci Sascha, dvanáct let, a Lena, deset. Pomáhali na zahradě, sbírali ovoce, koupali se v řece. Antonína je milovala nade vše.
Po sousedské straně bydlela Zinaida Petrůvna. Její pozemek byl malý, šest setek, bez zahrady, jen květinové záhony a malý domek.
V létě k ní přijíždělo pět vnuků od čtyř do čtrnácti let. Vícedětná rodina, rodiče pracovali ve městě, babička byla celé léto sama se svými nezbedníky.
Děti si hrály spolu, pobíhaly mezi zahradami. Antonína nesouhlasila, naopak se těšila z dětského smíchu.
„Teto Tonyo, můžeme si u vás hrát?“ ptaly se sousedčiny děti.
„Samozřejmě, jen buďte opatrní u záhonů.“
Jedno ráno Antonína objevila zvláštní pohled. Některé keře borůvek byly téměř nahé. Místo modrých plodů visely jen zelené, nedozrálé.
„Petře, pojď sem!“ zavolala manžela.
„Co se stalo?“
„Podívej se na borůvky. Kde jsou plody?“
Muž přišel blíž, pečlivě prohlédl keře.
„Divné. Včera jich bylo plno.“
„Možná je okusili ptáci?“
„Ptáci by jen pár bobulí snědli, ale tady není nic. Jako by někdo sbíral záměrně.“
Antonína šla zkontrolovat ostatní keře. Maliny byly také téměř prázdné. Dokonce i nedozrálé plody byly utrženy.
„Petře, i maliny někdo obtrhal!“
„To není možné!“
Fakt však zůstal. Keře, které včera ještě měly spoustu plodů, dnes stály holé.
Večer Antonína rozhodla pozorovat situaci. Sedla na lavičku s knihou, ale koukala směrem do sadu.
Po hodině viděla, jak skrze díru v plotu prolézají sousedčiny děti. Všichni pětice se vydala k borůvkám.
„Podívejte, jak jsou modré!“ radovala se mladší.
„Pojďme je všechny posbírat,“ navrhl starší.
Děti začaly systematicky utrhávat zbývající plody. Jedly za pochodu, plnily kapsy, skládaly do nalezeného sáčku.
Antonína vyšla z úkrytu: „Co tu děláte?“
Děti ztuhly, starší se snažili schovat sáček za záda.
„Jen jsme trochu ochutnali,“ hájil se třináctiletý Michal.
„Trochu? Všechny keře jste obtrhali!“
„Teto Tonyo, můžeme ještě?“ ptala se čtyřletá Katka. „Jsou tak dobré!“
„Nemůžete. To jsou naše borůvky, my jsme je sami pěstovali.“
Děti sklíčeně odcházely ke své díře v plotě. Antonína je sledovala pohledem a šla k sousedce. Ta seděla na verandy.
„Zino, musíme si promluvit.“
„Mluv.“
„Tvoji vnuci obtrhali všechny mé borůvky!“
Sousedka se ani nepohnula.
„A co s tím? Jsou to děti.“
„Jak co? Zničili celý můj výnos!“
„Tonyo, proč se trápíš. Nějaké bobule.“
Antonína byla ohromená reakcí:
„Nějaké bobule? Pěstovala jsem borůvky pět let! Každý keř zalévala, hnojila!“
„No, zase je vypěstuješ. Proč se trápit?“
„Zino, můžeš se aspoň omluvit?“
„Za co se omlouvat? Děti jsou děti. Co od nich čekat?“
Rozhovor se dostal do slepé uličky. Sousedka očividně nepovažovala chování svých vnuků za problém.
Druhý den Antonína zjistila, že zmizely i hrozny vinné révy. Ty, které měly dozrát na konci srpna.
„Zino!“ zakřičela přes plot.
„Co teď?“
„Tvoji vnuci teď utrhli vinnou révu!“
„A co je na tom? Asi byla kyselá.“
„Samozřejmě, že kyselá! Ještě zelená! Skoro všechny hrozny utrhali!“
„No, ochutnali a odložili. Děti jsou zvědavé.“
Antonína cítila, jak se jí vnitřně vaří krev:
„Zino, tvoji děti ničí celý můj sad!“
„Nepřeháněj! Sad máš velký a bohatý.“
„Co s tím bohatým? Tyto rostliny jsem pěstovala roky!“
„No, tak je dál pěstuj.“
Sousedka odešla do domu a zabouchla dveře.
Večer žena vyprávěla manželovi o rozhovoru se Zinou.
„Představ si, ani se neomluvila! Říká, že děti jsou děti.“
„A co jsi čekala?“ pokrčil rameny Petr Novák. „Je jí jednodušší odmávat ruce, než vést s dětmi výchovné rozhovory.“
„Ale to je přece krádež!“
„Tonyo, nebuď přehnaná. Děti jsou malé, nechápou.“
„Staršímu je třináct let! Už by měl chápat, že cizí věci se nesmí brát!“
Muž povzdechl. Nechtěl se hádat se sousedy kvůli bobulím.
O několik dní později zmizela i rybíz.
„To už neunesu!“ rozhodla Antonína.
Žena opět zamířila k sousedce. Zinaida zalévala květiny z konevky.
„Teď snědli i rybíz!“
„Jaký rybíz?“
„Můj! Tvoji vnuci zase lezli přes plot!“
„Tonyo, proč jsi tak rozzuřená? Děti si trochu utrhly, nic se neděje.“
„Neutrhly, vše obtrhaly! Celá úroda pryč!“