Klára nález vyfotila, obraz vrátila na místo a už mířila ke schodišti, když z přízemí zaslechla hlasy. Přitiskla se ke stěně a spatřila Petra, jak sedí příliš blízko u Lucie. Prsty měl zabořené v jejích vlasech a ona mu důvěrně opírala hlavu o rameno. Jejich rozhovor zničil poslední zbytky Klářiných pochybností.
Byli milenci.
A ještě horší bylo, že si byli jistí, že vítězství už mají v rukou.
Petr říkal, že další dávka udělá z Kláry tak zmatenou a dezorientovanou ženu, že se ztrapní na zítřejším zasedání představenstva. Lucie se smála a stěžovala si, že už ji nebaví hrát jeho nevlastní sestru. Chtěla, aby Klára zmizela z jejich života a skončila v psychiatrické léčebně.
Klára nahrávala každé slovo.
Druhý den ráno Klára se svým advokátem Pavlem Benešem otevřela Petrovu zamčenou pracovnu i jeho trezor. Uvnitř ležel celý jejich plán: falešné lékařské posudky, žádost o opatrovnictví, podvržené chorobopisy, dokumenty o penězích vyvedených z firmy a důkazy o skutečném vztahu Petra s Lucií.
Na zasedání představenstva hrál Petr svou roli dokonale — přesně do okamžiku, kdy Klára vzala do ruky mikrofon.
„Netrpím žádnou psychickou poruchou,“ řekla. „Můj manžel mě za pomoci Aleny Dvořákové a Lucie Svobodové úmyslně a systematicky trávil, aby získal kontrolu nad mou společností.“
Dveře se otevřely.
Do sálu vstoupila policie.
Důkazy byly předkládány jeden po druhém: záznam z restaurace, audio nahrávky rozhovorů, výsledky laboratorních testů, bankovní převody i dokumenty ze sejfu.
Petra odvedli v poutech. Lucii zadrželi přímo na místě. Alenu zatkli později téhož dne.
O měsíc později seděla Klára znovu ve své kanceláři.
Přišla o manželství, o důvěru i o život, který kdysi považovala za skutečný.
Ale získala zpět mnohem víc:
své jméno, svou firmu — a samu sebe.