Telefon krátce zazvonil právě ve chvíli, kdy Eliška stála po kotníky v řece a ze všech sil se snažila nevykřiknout, jak ledová voda je. Ani na konci srpna neztrácela horská řeka svou mrazivou sílu. Po necelé minutě jí začínaly brnět prsty. Vylezla na sluncem vyhřátý kámen, otřela si mokré ruce do šortek a podívala se na displej.
„Vrať se z dovolené. Mamince je zle.“
Martin. Žádný pozdrav, žádná otázka, dokonce ani obvyklé „jak se tam máš“.
Eliška si zprávu přečetla dvakrát. Potom ještě jednou, pomaleji, jako by se při třetím čtení mohlo její znění změnit v něco jiného.
Nezměnilo.
Na tenhle výlet se připravovala skoro půl roku. Když se v březnu v práci začalo mluvit o roční prémii, Eliška si po dlouhé době dovolila říct nahlas pravdu: ty peníze nepůjdou na opravu kuchyně, novou pračku ani na dárek pro tchyni k narozeninám.
Tentokrát je utratí za sebe.
Za pět dní v horách.
Za malý penzion s dřevěným balkonem a výhledem na kopce.
Prémie dorazila v červenci. Ještě ten večer Eliška zamluvila pokoj a koupila si jízdenky na noční vlak tam i zpátky — rovnou na přesné datum.
Martin se o její cestě dozvěděl asi týden před odjezdem.
Eliška mu klidně vysvětlila, že je vyčerpaná, že nutně potřebuje vypnout a že alespoň několik dní chce strávit sama.
Hádka z toho nebyla.
Martin jen dlouho mlčel a díval se do talíře. Pak řekl:
— Pět dní je příliš dlouho. Mohla bys jet aspoň na víkend.
— Mohla, — odpověděla Eliška pokojně. — Ale nechci.
K tomu tématu se už nevrátili.
Kufr si balila sama, bez jeho obvyklých rad a seznamu věcí, které by se „mohly hodit“.
Poprvé za pět let manželství do něj nedávala věci, které by mohli využít všichni, ale jen to, co potřebovala ona: teplý silný svetr, turistické boty, plavky — kdyby se v penzionu opravdu nacházela slíbená koupací káď — a knihu, kterou už třikrát rozečetla a pokaždé odložila.
První den byl tak klidný, až to Elišce připadalo nezvyklé.
Majitelka penzionu, paní Marie, drobná starší žena s hlasem přísné učitelky, jí ráno postavila na stůl velkou mísu halušek s brynzou a škvarky.
— Jezte, paní. Do hor se s prázdným žaludkem nechodí.
Eliška snědla všechno do posledního sousta.
Potom došla k vodopádu, dlouho stála na lávce v jemné spršce a na trhu si koupila pletené ponožky, přestože doma už měla tři podobné páry.
Večer se usadila na dřevěném balkoně, zabalila se do deky a konečně dočetla knihu až do poslední stránky.
Zavolala kamarádce Kláře. Prostě jí chtěla povědět, jaký měla den.
— Ty zníš nějak jinak, — všimla si Klára. — Tak klidně. Už dlouho jsem tě takhle neslyšela.
— Asi je tady zvláštní vzduch, — zasmála se Eliška.
A následující den přišla Martinova zpráva.
Seděla na velkém kameni u řeky a myslela na Miladu.
Její tchyni bylo šedesát osm let. Zpívala v místním pěveckém sboru, dvakrát týdně chodila s trekingovými holemi na procházku podél řeky a na každé narozeniny zvala tolik lidí, že si židle museli půjčovat od sousedů.
Ještě před týdnem Elišce volala a ptala se, kolik cukru přidat do angreštové marmelády.
Hlas měla pevný a plný energie.
Na tlak si nikdy příliš nestěžovala a se srdcem vážné potíže neměla.
Naopak, docela nedávno se hrdě pochlubila:
— Kardiolog se podíval na moje výsledky a řekl: „Kéž bych měl takové hodnoty jako vy!“
Před pěti lety by už Eliška seděla ve vlaku.
Dřív na ni každá zpráva typu „mamince je zle“ působila okamžitě.
Opustila, co právě dělala, změnila své plány a jela domů.
Později se obvykle ukázalo, že se Milada jen nudila nebo Martin nechtěl nějaký problém řešit sám.
Eliška však nikdy nic neověřovala.
Věřila mu.
A okamžitě běžela pomáhat.
Tentokrát položila telefon displejem dolů a zadívala se na proud.
Pak sotva znatelně přikývla.
Ne Martinovi.
Sama sobě.
Nejdřív musí zjistit, co se skutečně stalo.
Teprve potom se rozhodne.
Večer zavolala Kláře.
— Bydlíš přece nedaleko od Milady. Nemohla by ses u ní někdy zastavit? Martin píše, že jí je zle. Než všechno zahodím, změním jízdenku a pojedu zpátky, chci vědět, jak vážné to opravdu je.
— Samozřejmě, — souhlasila Klára okamžitě. — Zítra ráno se u ní zastavím. Něco vymyslím.
Klára zavolala zpátky následující den krátce po obědě.
— Byla jsem u ní asi před hodinou. Přinesla jsem sklenici medu a řekla, že ji posílá můj táta, protože letos měl dobrou úrodu. Eliško, tam se dějí věci! V kuchyni byla Jana a Alena ze sboru. Na stole ležela obrovská hromada rajčat a paprik a všechny zavařovaly lečo. Milada stála v zástěře a rozdávala pokyny, komu přidat kolik česneku. Dokonce mě pohostily čajem. Nemocného člověka jsem tam neviděla ani jednoho. Snad jen ty papriky vypadaly trochu unaveně.
Eliška mlčela a cítila, jak do sebe všechno pomalu zapadá.
Nebyla to ani úleva.
Spíš jasnost.
Klidná, chladná a pevná.
Jako kdyby konečně dostala odpověď na otázku, kterou se po celé roky bála položit.
— Děkuju, — řekla. — Moc jsi mi pomohla.
— A co teď uděláš?
Eliška se zadívala směrem k horám.
— Nic. Budu dál odpočívat.
Večer napsal Martin znovu: