Ráno jsem byla jen krok od kapitulace.
Skutečně.
Oblékla jsem si staré jednodílné plavky, které jsem přibalila „pro jistotu“, a přes ně volnou bílou tuniku. V koupelně našeho domu u moře jsem se znovu postavila před zrcadlo. Najednou jsem si připadala o sto let starší.
Pak jsem si vzpomněla na Karla.
Přesněji na slib, který jsem mu dala v posledních týdnech jeho života. Už téměř nedokázal sedět bez pomoci, ale stále mi udílel rady, jako by se z našeho společného příběhu chystala odejít jako první právě já.
V hospici mě držel za ruku a tiše řekl:
„Marie, až tu jednou nebudu, neschovávej se před světem jen proto, že jsem z něj odešel já.“
Přes slzy jsem se tehdy pousmála.
„To je na tebe až nečekaně dramatické.“
Usmál se tím svým známým způsobem.
„Nemáš zač. Ale myslím to vážně. Neslibuj mi, že začneš nosit šaty jako závěsy a omlouvat se za to, že na světě zabíráš nějaké místo.“
Když se mi ta slova vrátila v koupelně, koutky úst se mi nepatrně zvedly.
„Ty můj paličáku,“ zašeptala jsem.
Jednodílné plavky jsem zase svlékla, otevřela kufr, vytáhla tmavě modré bikiny a oblékla si je.
Prsty se mi při zavazování lehce třásly.
Když jsem vyšla na pláž, ostatní už seděli pod dvěma velkými slunečníky.
Petr ležel na lehátku a četl něco v telefonu.
Lenka právě natírala Matějovi krk opalovacím krémem a on protestoval tak hlasitě, jako by mu místo mazání chtěla strhnout kůži voskem.
Tereza s mladší sestrou Klárou fotografovaly barevné limonády s ovocem dřív, než se jich vůbec napily.
Jakmile mě spatřili, všechna čtyři vnoučata zvedla hlavy zároveň.
Jejich pohledy jsem cítila téměř fyzicky.
Nejdřív mi sjely na břicho.
Potom na nohy.
A nakonec do obličeje.
Na okamžik jsem měla tak silnou potřebu otočit se a vrátit se do domu, že jsem skutečně zpomalila.
Ale neodešla jsem.
Pokračovala jsem.
Každý další krok byl malým vítězstvím nad strachem, který mi vnutili druzí.
Slunce pálilo naplno.
Ve vzduchu se mísila sůl s vůní kokosového oleje.
Od vody doléhal dětský smích.
Nedaleko si dospívající chlapec přehazoval míč s otcem.
Kolem mě prošla malá holčička s růžovými nafukovacími rukávky a výrazem královny, které patří celé Jaderské moře.
A nestalo se vůbec nic.
Nikdo nevykřikl.
Nikdo se neurazil.
Nikdo neomdlel.
Svět se kvůli mým bikinám nezastavil ani na vteřinu.
Rozprostřela jsem ručník, stáhla přes hlavu bílou tuniku, pečlivě ji složila a položila vedle plážové tašky.
Vtom jsem si všimla muže stojícího o několik metrů dál. Díval se mým směrem.
Mohlo mu být něco přes šedesát.
Byl štíhlý, opálený, měl prošedivělé vlasy a tvář, do níž se roky zapsaly hlubokými rýhami.
Naklonil se k ženě sedící vedle něj, cosi jí řekl a ona se ihned otočila ke mně.
Žaludek se mi sevřel tak prudce, až se mi udělalo nevolno.
Tak je to tady, pomyslela jsem si.
Přesně toho ses bála.
Všimla si toho i Tereza.
Zaslechla jsem, jak šeptá Kláře:
„Vidíš? Říkala jsem ti to.“
Muž vstal.
A k mé hrůze se vydal přímo k nám.
Cítila jsem, jak mi od krku stoupá horko do tváří.
První absurdní myšlenka byla, že se mi možná uvolnil uzlík na horním dílu.
Druhá byla ještě horší.
Možná mi chce říct něco, co bude znít laskavě, ale ve skutečnosti mě poníží — přesně tím způsobem, jakým to někdy umějí cizí lidé přesvědčení, že „jen pomáhají“.
Zastavil se přede mnou.
Krátce pohlédl na moje vnoučata.
Pak se znovu zadíval na mě.
Na jednu vteřinu jsem měla pocit, že se rozpláču.
On se však usmál.
„Marie?“ oslovil mě.
Zmateně jsem přikývla.
„Ano?“
Jeho výraz změkl, jako když člověk konečně získá jistotu, že se nespletl.
„To snad není možné,“ vydechl. „Říkal jsem ženě, že jste to určitě vy, ale netroufal jsem si být jistý. Vždyť je to… panečku… přes čtyřicet let.“
Překvapeně jsem zamrkala.
„Promiňte, známe se?“
Tiše se zasmál.
Potom vyslovil jméno, které ve mně probudilo cosi vzdáleného.
„Josef.“
Znělo mi povědomě, ale vzpomínka byla rozostřená.
Přikývl, jako by podobnou reakci čekal.
Potom se znovu obrátil k mým vnoučatům.
„Chtěl jsem vás hlavně pozdravit,“ řekl. „A jestli dovolíte, rád bych těmhle mladým lidem něco pověděl.“
Nikdo se neozval.
Dokonce i ruch pláže jako by na chvíli ustoupil.
Josef si položil ruce v bok, pohlédl na moře a pár vteřin mlčel, jako by hledal přesná slova.
Pak se nadechl.
„Když mi bylo patnáct,“ začal, „byl jsem vytáhlý kluk, samá ruka a noha. Uši mi připadaly větší než hlava a akné jsem měl tolik, že by ho člověk viděl snad i z druhé strany náměstí. Nesnášel jsem chvíle, kdy jsem si měl někde před lidmi svléknout tričko. Opravdu jsem to nenáviděl.“
Na okamžik se odmlčel.
„Jedno léto na městském koupališti v Brně si ze mě začala utahovat parta starších kluků. Dělali to schválně nahlas, aby je slyšeli všichni kolem.“
Pak pohlédl na mě a usmál se.
„Vaše babička tam tehdy byla. Mohlo jí být dvaadvacet nebo třiadvacet. Byla mladá, krásná a působila, jako by se ničeho nebála. Slyšela, co mi říkají, přišla k nim a zeptala se, jestli je ponižování druhých opravdu jediná věc, v níž jsou dobří.“
Matějovi uniklo krátké pobavené odfrknutí, ale hned zvážněl.
Josef pokračoval.