— Ty už jsi to udělal, tati. Teď dovol mně, abych to udělala pro tebe.
Jeden z policistů u dveří vydal zvuk, který se až podezřele podobal pokusu zamaskovat dojetí kašlem.
Podíval jsem se na svou dceru a poprvé v ní neviděl malou holčičku, ale člověka, který si mě jednou vybral stejně, jako jsem si já vybral ji.
Viděl jsem před sebou dceru takovou, jakou jsem ji dřív neuměl spatřit.
— A co když to nezvládnu? — zeptal jsem se. — Je mi pětatřicet, Bublinko. Budu sedět v posluchárně s dětmi, které se narodily v roce, kdy jsem měl odmaturovat.
Eliška se usmála tím svým opravdovým úsměvem — stejným, jaký mívala v sobotu ráno u pohádek.
— Tak to nějak zvládneme, — řekla. — Jako jsi to vždycky zvládl ty.
Pevně mi stiskla ruce a vstala.
Brzy nato se policisté rozloučili. Ten vyšší mi u dveří podal ruku a řekl:
— Hodně štěstí, pane.
A z jeho hlasu bylo jasné, že to myslí upřímně.
Ještě minutu jsem stál ve dveřích poté, co jejich auto zmizelo za rohem.
O tři týdny později jsem přijel na úvodní setkání pro nové studenty. Byl jsem nervóznější, než jsem si vůbec uměl přiznat.
Na parkovišti jsem byl nejméně o deset let starší než všichni kolem. Moje pracovní boty tam působily nepatřičně. Stál jsem před hlavním vchodem se složkou dokumentů v ruce a připadal si jako někdo, kdo zabloudil do cizího světa.
Eliška byla vedle mě. Vzala si volno z brigády, aby mě tam mohla odvézt, i když jsem jí říkal, že to není nutné. V hloubi duše jsem za to byl neskutečně vděčný.
Ona sama se na tu školu dostala také, díky stipendiu.
Rozhlédl jsem se.
Studenti proudili dovnitř. A já se díval na tu obrovskou, neznámou a děsivou budoucnost, do které jsem měl vstoupit.
— Nevím, jak se to dělá, Bublinko.
Eliška mě vzala pod paží.
— Ty jsi mi dal život. A já ti teď vracím ten tvůj. Zvládneš to, tati. Opravdu to zvládneš.
Někteří lidé čekají celý život, až v ně někdo uvěří.
Já jsem vychoval člověka, který uvěřil ve mě.
— Zvládneš to, tati. Zvládneš.