Osmnáct let. Copánky a Superholky. Školní svačiny a třídní schůzky. A dopis o přijetí, zapomenutý v krabici od bot.
— Já jsem měl dát všechno tobě, zlato, — řekl jsem konečně. — To byla moje povinnost.
— Já ti jen chtěla dát tenhle den.
Eliška obešla stůl, klekla si přede mě a sevřela moje ruce ve svých.
— Ty už jsi mi ho dal, tati. Teď mi dovol udělat totéž pro tebe.
Jeden z policistů u dveří vydal zvuk, který až příliš připomínal neúspěšnou snahu zamaskovat dojetí jako zakašlání.
Podíval jsem se na svou dceru a poprvé jsem v ní neviděl malou holčičku, kterou jsem vodil za ruku, ale člověka, který si jednou vybral mě stejně pevně, jako jsem si já kdysi vybral ji.
Díval jsem se na Elišku a viděl někoho, koho jsem do té chvíle neuměl úplně spatřit.
— A co když to nezvládnu? — zeptal jsem se. — Je mi pětatřicet, Bublinko. Budu sedět v posluchárně s dětmi, které se narodily v roce, kdy jsem já maturoval.
Eliška se usmála tím svým opravdovým úsměvem. Tím stejným, jaký mívala v sobotu ráno u pohádek.
— Tak to nějak zvládneme, — řekla. — Jako jsi to vždycky dělal ty.
Stiskla mi ruce a vstala.
Krátce nato se policisté rozloučili. Ten vyšší mi u dveří podal ruku a řekl:
— Hodně štěstí, pane.
A podle jeho hlasu bylo jasné, že to nemyslí jen zdvořile. Opravdu mi ho přál.
Ještě celou minutu jsem stál ve dveřích, i když jejich auto už zmizelo za rohem ulice.
O tři týdny později jsem přijel na úvodní setkání pro nové studenty. A byl jsem nervózní tak, jak jsem už roky nervózní nebyl.
Na parkovišti jsem byl nejméně o deset let starší než skoro všichni kolem. Moje pracovní boty tam působily směšně. Stál jsem před hlavním vchodem s deskami plnými dokumentů a připadal si tak cizí, jak se člověk může cítit jen na místě, kam si nikdy nedovolil patřit.
Eliška stála vedle mě. Vzala si volno z brigády, aby mě mohla odvézt, i když jsem jí tvrdil, že to není potřeba. Uvnitř jsem jí za to byl vděčný víc, než jsem dokázal říct.
Ona sama se na tu školu také dostala. Díky stipendiu.
Rozhlédl jsem se kolem.
Studenti proudili dovnitř. A já stál před tím obrovským, neznámým, děsivým budoucím životem, do kterého jsem měl vstoupit.
— Já nevím, jak se tohle dělá, Bublinko.
Eliška mě vzala za paži.
— Ty jsi mi dal život. A teď ti já vracím ten tvůj. Zvládneš to, tati. Opravdu to zvládneš.
Někteří lidé celý život čekají, až v ně někdo uvěří.
Já jsem vychoval člověka, který nakonec uvěřil ve mě.
— Zvládneš to, tati. Zvládneš.