V prvních vteřinách jsem měla obrovskou chuť udělat scénu. Chtěla jsem tomu samolibému manipulátorovi v drahém saku říct všechno, co si myslím o jeho „zásadách“ i mužské ušlechtilosti. Jenže jsem účetní. Jsem zvyklá pracovat s čísly a vím jedno: tam, kde stačí přesný výpočet, nejsou zbytečné emoce potřeba.
Usmála jsem se na něj tím nejmilejším úsměvem.
„Víš, Karle, máš naprostou pravdu. I já jsem pro evropský přístup, samostatnost a finanční poctivost. Promiň, odskočím si jen na minutku přepudrovat nos a potom to všechno vyřešíme.“
Samolibě se ušklíbl, zjevně přesvědčený, že jeho jednoduchý trik zabral. Opřel se pohodlně dozadu a začal si párátkem čistit zuby.
Vstala jsem, vzala kabelku a zamířila směrem k toaletám. Jenže cestou jsem odbočila k recepci, kde právě stál náš číšník.
„Mladý muži,“ řekla jsem tiše, ale naprosto pevně, „buďte tak laskav a vystavte mi samostatný účet. U stolu číslo čtyři jsem si objednala jen zelený salát s krevetami a čaj.“
Číšník už nejspíš situaci pochopil, protože se na nic neptal a jen přikývl. Rychle naťukal pár položek do terminálu.
„Tři sta padesát korun,“ oznámil.
Přiložila jsem kartu, zaplatila svůj účet a ještě mu nechala stovku v hotovosti jako spropitné.
„A všechno ostatní,“ udělala jsem krátkou pauzu, „včetně dvou rib eye steaků a lahve vína, prosím předejte mému doprovodu. Velmi trval na odděleném placení, jako pravý Evropan.“
Ke stolu jsem se už nevrátila. Klidně jsem prošla sálem tak, aby mě Karel zahlédl. U samotného východu jsem zachytila jeho pohled. Pořád seděl a čekal, jistý si tím, že se za chvíli vrátím a poslušně vytáhnu peněženku. Poslala jsem mu vzdušný polibek, přátelsky zamávala a vyšla do chladné pražské noci.
Cestou domů v taxíku mi telefon skoro hořel v ruce. Karel volal snad pětkrát za sebou. Pak začaly chodit zprávy. Nejdřív zmatené: „Hano, kde jsi? Číšník chce zaplatit.“ Potom pobouřené: „Co si to vůbec dovoluješ?“ A nakonec už vyloženě zlé: „Jsi malicherná, vypočítavá podvodnice! Slušní lidé se takhle nechovají!“
Později se ukázalo, že „úspěšný podnikatel“ neměl na kartě ani dost peněz na večeři, kterou si sám objednal. Musel obvolávat známé a prosit je, aby mu půjčili, jen aby mohl zaplatit účet za vlastní chamtivost.
S obrovským potěšením jsem jeho číslo zablokovala a celou konverzaci smazala. Tak jsem poznala skutečného moderního „děliče účtů“ — muže, který se tak bojí, že ho někdo využije, až se sám ochotně pokusí pověsit ženě na krk a svou lakotu nazývá vznešenými slovy o rovnosti.
A potkaly jste někdy podobné typy — lidi, kteří se snažili řešit své finanční problémy pod maskou férového partnerství a moderní rovnoprávnosti? Jak jste se z takové situace dostaly vy?