Ten den jsem slavil čtyřicátiny. Nebyly to jen tak ledajaké narozeniny, a proto jsem se na ně připravoval s předstihem: vyzdobil jsem náš byt v Praze, objednal dobré jídlo, pozval rodinu i nejbližší přátele. Večer plynul příjemně, cinkali jsme skleničkami moravského sektu, radovali se, že jsme zase pohromadě, a vytahovali historky z dávných let. Všichni mi gratulovali, objímali mě, přáli zdraví, dlouhý život a štěstí. A já se opravdu cítil šťastný. Přesně do chvíle, kdy přišel čas na dárky.
Samozřejmě jsem v duchu čekal něco výjimečného. Neříkal jsem to nahlas příliš okatě, ale manželce jsem už několikrát naznačil, že bych si přál nový telefon. Ten starý totiž před pár týdny skončil na dně vany, když si naše dcera Anička usmyslela, že ho zapojí do své malé vodní hry.
A pak ke mně moje žena, Jana, přistoupila s širokým úsměvem a zvláštním leskem v očích. V rukou držela krabičku, která svým vzhledem až nápadně připomínala balení od drahého vlajkového telefonu. Na okamžik se mi skoro zastavil dech.
„Tak dělej, otevři to,“ řekla a jen stěží zadržovala smích.
Roztrhl jsem obal, zvedl víčko — a zůstal jsem na tu věc němě hledět.
Uvnitř nebylo nic. Žádný telefon. Ani papír. Ani nabíječka. Jen úplně prázdná krabice.
Jana se rozesmála nahlas a moje tchyně Alena si mezitím natáčela mou reakci na nový iPhone, který si právě pořídila ona sama.
„To je překvapení, co?“ zeptala se Jana mezi výbuchy smíchu.
Hosté kolem nás okamžitě ztichli. Celý byt najednou zalilo nepříjemné, těžké ticho.
Uvnitř se ve mně začal vařit vztek, ale spolkl jsem ho. Přinutil jsem se k úsměvu, poděkoval za ten „originální“ dárek a nedal na sobě znát, jak hluboko mě to zasáhlo. Jenže uvnitř mě to pálilo, jako by mi někdo nalil do hrudi vařící vodu.
Když oslava skončila a já doprovázel hosty ke dveřím, Jana, pořád ještě pobavená vlastním žertem, odešla do pokoje. Nechala mě samotného s prázdnou krabičkou a s myšlenkami, které už dávno nebyly slavnostní. Nezačal jsem křičet. Neudělal jsem scénu. Jen jsem potichu připravil tašku pro ni: kosmetiku, pyžamo, kartáč na vlasy, tablet. Všechno jsem položil ke dveřím.
Pak jsem zamkl a vypnul zvuk domovního telefonu.
Za pár minut se ozvalo zaklepání.
„Otevři! Vyšla jsem bez klíčů!“ zavolala Jana pořád ještě tím lehkým, veselým tónem.
Došel jsem ke dveřím a klidně, skoro tiše jsem odpověděl:
„Zůstaň zatím u maminky. Tam si můžete dál natáčet na iPhone a bavit se. A já si mezitím rozmyslím, jestli doma opravdu potřebuju klauna.“
Dlouho tomu nedokázala uvěřit. Pořád čekala, že otevřu, že se zasměju, že tu její krutou komedii přijmu jako další nevinný vtípek. Jenže já jsem si nalil ještě jednu sklenku sektu a poprvé za celý den jsem cítil skutečný klid.
Možná je nejlepší dárek pro blízkého člověka právě připomenutí, že i ty nejzábavnější žerty někdy mívají následky.