Když desetiletý Matěj objevil uvnitř staré pohovky zděděné po babičce ukrytou krabici, zůstal ohromeně stát. Dopis a právní listiny, které v ní našel, však skrývaly ještě větší překvapení. Pomohly mu pochopit bolestivou pravdu o vlastní rodině a postavily ho před rozhodnutí, které mělo ovlivnit celý jeho další život.
Matěj mlčky pozoroval poněkud odřenou a skvrnitou pohovku, kterou mu babička odkázala. Když ji stěhováci s hlasitým bouchnutím položili na podlahu, polekaně sebou trhl.
Rukou rozehnal oblak prachu a hned přistoupil blíž, aby se ujistil, že se při stěhování nepoškodila.
„Babička mi bude moc chybět,“ zašeptal a prsty přejel po tmavé skvrně, která zůstala na čalounění ode dne, kdy tam vylil džus. Babička se tehdy vůbec nezlobila. Místo poničeného nábytku ji víc zajímalo, jestli nechce nalít další sklenici.
„Proč by se ti mělo stýskat po staré ženské, která ti zanechala takový krám?“ zeptal se otec, zavrtěl hlavou a kopl do rohu pohovky.
„Není to žádný krám, tati. Jsou v ní moje vzpomínky na babičku. Až vyrostu, můžu si vydělat peníze a koupit nové věci. Ale nové vzpomínky s ní už nikdy nezažiju.“
Radkovy rty se stáhly do posměšného úsměvu a oči se mu zúžily.
„Od chvíle, kdy zemřela tvoje máma, nedělala nic jiného, než že působila potíže. Copak jsi zapomněl, že mě udala sociálce? A že zařídila, aby tě dali k té rodině?“
Matěj sklopil hlavu.
„Petr s Ondřejem nejsou tak špatní. Dovolili mi přijet na pár dní kvůli babiččinu pohřbu. Jenže já se k nim nechci vracet… Chtěl bych zůstat tady s tebou.“
„To vyřešíme, synku,“ slíbil Radek a krátce ho pohladil po vlasech. „Udělám všechno pro to, abych tě dostal zpátky. A teď už nám ta protivná babička nebude poroučet, co máme dělat. Zase budeme rodina.“
Matěj se usmál. Toužil otce obejmout, ale Radek se k němu už otočil zády. Vyndal si z lednice plechovku, posadil se do křesla a pustil televizi.
Chlapec si povzdechl. Po otci se mu opravdu stýskalo, jenže Radek k němu nikdy nebyl tak něžný a srdečný jako maminka.
Najednou Matěj pod sedákem pohovky nahmatal něco tvrdého. Prudce vyskočil a nadzvedl polštář. Pod látkou bylo očividně něco zašité.
„Uvnitř něco je!“ vykřikl, ale otec se za ním ani neohlédl.
Matěj doběhl pro nůžky a opatrně začal párat stehy. Pod čalouněním objevil malou krabici a na jejím povrchu okamžitě poznal babiččino písmo.
Při pohledu na známý rukopis se smutně pousmál. Nůžkami přeřízl lepicí pásku, posadil se na pohovku a začal obsah krabice prohlížet. Uvnitř ležela zalepená obálka, kterou odložil stranou, a několik přeložených listů s právními dokumenty. Nakonec si všiml dopisu od babičky.
„Milý Matěji, odpusť mi, že po tobě v tak nízkém věku žádám tak závažné rozhodnutí. Tvé štěstí a budoucnost však budou záviset na tom, jak moudře se rozhodneš. Musíš vědět, že se tvůj otec vrátil pouze kvůli dědictví. Všechno ti vysvětlím a potom sám posoudíš, zda si tvou lásku opravdu zaslouží.“
Matěj svraštil čelo. Ohlédl se přes rameno a zjistil, že otec stále bez zájmu sleduje televizi. Potom sklopil oči zpátky k dopisu a pokračoval ve čtení.
Babička Božena tehdy s velkou námahou stoupala po schodech k bytu svého zetě. Každý další schod ji stál mnoho sil, přesto věděla, že vnuka musí navštívit. Zpráva od Aleny, přítelkyně její zesnulé dcery, která bydlela ve stejném domě, v ní vyvolala vážné obavy o Matěje.
Několik minut vytrvale klepala, než se dveře náhle otevřely. Na prahu stál muž s tmavými kruhy pod očima, který se únavou sotva držel na nohou.
„Boženo… co tady děláš?“ zamumlal Radek chraplavým hlasem.
Babičce se z ostrého zápachu alkoholu, který se od něj šířil, téměř zvedl žaludek.
„Přišla jsem za Matějem. Kde je?“
„No…“ Radek si promnul bradu a tvářil se naprosto zmateně. „Jaký je dnes vlastně den?“
„Úterý.“ Božena vstoupila dovnitř a zděšeně se rozhlédla po místnosti přeplněné špinavým oblečením, prázdnými lahvemi a plastovými krabičkami se zbytky jídla. „Jak to bez Kláry vůbec zvládáš?“
Radek cosi nesrozumitelně zamručel a zamířil k lednici. Vytáhl balíček salámu a začal si připravovat chléb, aniž by za sebou zavřel dveře ledničky.
„Tímhle opravdu krmíš Matěje?“ Božena ukázala na police nacpané průmyslově zpracovanými potravinami.
„A co je na tom špatného?“ Radek vytáhl krabičku s hotovým jídlem. „Podívej, těstoviny se sýrem. Jsou v tom mléčné výrobky i sacharidy. Pro rostoucí dítě je to přece zdravé.“
Božena nevěřícně zavrtěla hlavou. Nikdy nechápala, co její dcera na tomhle muži viděla, ale na podobné úvahy už bylo pozdě.
„Radku, dítě potřebuje čerstvé ovoce, zeleninu, pořádné maso a obiloviny. Každý měsíc ti posílám peníze, abys mu mohl koupit všechno, co potřebuje! Jenže ke mně se doneslo, že chodí špinavý a nosí roztrhané oblečení. Co se v tomhle bytě děje?“
Radek znuděně zívl.
„Roztrhané oblečení je známkou zdravého způsobu života. Určitě si to všechno vymyslela ta upovídaná Alena odvedle. Neposlouchej ji, Boženo. Já moc dobře vím, jak mám vychovávat vlastního syna.“
„Ano, počet prázdných lahví kolem tvého křesla a tenhle nepořádek jasně ukazují, jak dobře to zvládáš. Kdy jsi naposledy pral? A kde vlastně…“ Rozhlédla se a najednou si uvědomila, kolik věcí v bytě chybí. „Kde má Matěj hračky a sportovní vybavení?“
„Zajímají ho počítače. Dnešní děti už jsou prostě takové.“
„Ale já mu platím tréninky ve fotbalovém klubu.“
„Už tam nechtěl chodit,“ odbyl ji Radek mávnutím ruky.
Božena si těžce povzdechla.
„Dobře mě poslouchej, Radku. Klidně mě považuj za starou protivnou bábu, ale tohle jen tak nenechám. Buď se začneš chovat jako zodpovědný otec, nebo zařídím, aby Matěj žil v normálních podmínkách.“
Matěj se vrátil k posledním řádkům babiččina dopisu.
„Prosím, zůstaň u Petra a Ondřeje, Matěji. Mají tě rádi a mohou ti dát všechno, co ti tvůj otec dát nedokáže. Víš, že jsem tě vždycky milovala stejně jako tvoje maminka. Rozhodni se správně. S láskou tvoje babička.“
Matěj dopis pečlivě složil a zasunul si ho do kapsy. Potom vzal do rukou právní dokumenty a začal je číst.
Dobře věděl, že před ním stojí nesmírně těžká volba.