Ano, já vím. Muži v podobných příbězích říkají téměř vždy totéž. Jenže když je vám šestadvacet, naproti vám sedí zralý, přitažlivý muž, voní drahým parfémem, dívá se vám přímo do očí a tiše řekne: „Jsi jediná, vedle které můžu být opravdu sám sebou,“ na cizí varování si nevzpomenete.
Neříkáte si: „Tohle říkají všichni.“
Říkáte si něco úplně jiného.
Jsem výjimečná.
Vybral si právě mě.
Jmenoval se Michal. Bylo mu jednačtyřicet a vedl oddělení ve velké stavební firmě. Byl vysoký, sebejistý a na spáncích měl první šediny — přesně ty, které muži nepřidávají roky, ale zvláštním způsobem ho dělají ještě přitažlivějším.
Měl velké silné ruce a klidný, hluboký hlas.
Když začal vyprávět, chtěla jsem jen zavřít oči a poslouchat. Nezáleželo na tom, jestli mluvil o cestování, práci nebo železobetonových konstrukcích.
Potkali jsme se na odborné konferenci.
Tehdy jsem teprve třetí měsíc pracovala jako juniorská analytička. Měla jsem nové boty, které mě příšerně tlačily, a zoufale jsem se bála, že všichni poznají, jak málo zkušeností ve skutečnosti mám.
Michal vystupoval před plným sálem.
Elegantní oblek.
Jistý projev.
Nenucené vtipy.
Po skončení přednášky přišel sám za mnou.
„Dáte si kávu?“
Samozřejmě že ano.
U první kávy mluvil o svých projektech, plánech a práci. Poslouchala jsem, usmívala se a pokládala mu otázky.
Během další přestávky najednou zmlkl, zadíval se na mě a řekl:
„Jsem ženatý. Raději ti to řeknu hned.“
A já, naivní šestadvacetiletá dívka, jsem v tom dokonce viděla jeho přednost.
Upřímnost.
Čestnost.
Myslela jsem si, že když své manželství neskrývá, znamená to, že se ke mně chová s respektem.
„S manželkou už to dlouho není jednoduché,“ pokračoval. „Podle dokladů jsme manželé. Ve skutečnosti jsme si ale téměř cizí. Bydlíme spolu jen kvůli dětem.“
Měl dvě děti.
Syna a dceru.
Michal mi v telefonu rychle ukázal jejich fotografii. Chlapce se světlými vlasy a malou holčičku.
Jejich tváře jsem si pořádně ani neprohlédla.
Nejspíš proto, že jsem si je nechtěla zapamatovat.
„Po tobě nic nechci,“ řekl. „Jen se mi opravdu líbíš.“
Odpověděla jsem:
„Ty mně taky.“
A tak to začalo.
Tři roky jsou dlouhá doba.
To už není krátký románek.
Ani náhodné setkávání.
Ani příběh, který lze omluvit slovy, že člověk jednou uklouzl.
Za tři roky se někdo stane součástí vašeho života.
Naše byly úterky a čtvrtky.
Michal přijížděl z práce kolem sedmé večer.
Připravovala jsem večeři.
Snažila jsem se pokaždé vymyslet něco zvláštního.
Sedávali jsme v kuchyni a povídali si. Vykládal mi o práci, kolezích i problémech. Já naslouchala.
Potom jsme zůstali sami.
Obvykle do deseti.
Někdy až do jedenácti.
Pak se podíval na hodinky.
„Musím jít. Žena mi brzy začne volat.“
Žena.
Tak jí říkal.
Za celé tři roky jsem z jeho úst ani jednou neslyšela její jméno.
Pouze „žena“.
Jako by člověk bez jména přestal být skutečný.
Stal se okolností.
Kulisu.
Nepohodlnou částí života.
Já se také neptala.
Bylo to pro mě jednodušší.
Dokud zůstávala jen „ženou“, bez tváře, jména a vlastností, nemusela jsem o ní přemýšlet jako o živé bytosti.
Nemusela jsem cítit vinu.
Nemusela jsem si klást nepříjemné otázky.
Mohla jsem dál věřit, že jsem výjimečná.
Protože přesně to mi Michal opakoval pořád.
Každé úterý.
Každý čtvrtek.
S ní prý byla jen setrvačnost.
Povinnosti.
Děti.
Domácnost.
Se mnou měl skutečný život.
„Jen vedle tebe můžu být sám sebou,“ říkával. „Doma musím být pořád manžel, otec a člověk, který za všechno zodpovídá. Tady jsem prostě jen Michal.“
Věřila jsem mu.
Tři roky.
Tři roky jsem čekala na dva večery v týdnu.
Tři roky jsem usínala sama.
Ráno jsem se probouzela sama.
A jen mezi těmito osamělými dny existovalo několik hodin, kdy vedle mě ležel on — velký, hřejivý a vonící tím drahým parfémem.
Na jeho ženu jsem se snažila nemyslet.
Vědomě.
Jenže někdy realita přece jen pronikla dovnitř.
Občas jí zavolal přímo přede mnou.
Telefonáty bývaly krátké.
„Ano, zdržím se. Porada. Ne, nebude to moc pozdě. Pusu.“
Pusu.
To slovo mě pokaždé bodlo.
Své ženě říkal „pusu“.
A o minutu později líbal mě.
Stejné rty.
Stejné slovo.
Dvě ženy.
Potřebovala jsem věřit, že jeden polibek je jen zvyk a ten druhý opravdový.
Samozřejmě za opravdový jsem považovala ten svůj.
Jednou odešel Michal do sprchy a nechal telefon na nočním stolku.
Obrazovka se nečekaně rozsvítila.
Nechtěla jsem jeho zprávy číst schválně.
Jenže text se objevil přímo přede mnou:
„Nezapomeň koupit mléko a chleba. Pusu.“
Jen pár slov.
Mléko.
Chleba.
Pusu.
A přesto mi z nich najednou nebylo dobře.
Protože mléko a chleba rozbily pohodlnou pohádku.
Bezejmenná manželka se náhle proměnila ve skutečného člověka.
V ženu, která na něj čeká doma.
Která ráno nalije mléko do hrnku.
Nakrájí chleba.
Napíše mu „pusu“.
A bude čekat na odpověď.
Dlouho jsem se považovala za tu, které bylo ublíženo.
Dnes to dokážu říct upřímně.
Bylo to velmi pohodlné.
Já — mladá, svobodná a zamilovaná.
On — nešťastný ženatý muž uvězněný v okolnostech.
Ona — chladná, nudná žena, která mu už dávno nerozumí.