„Tvoje rodina už si dávno zvykla, že jí všechno pohodlně zařídíme,“ řekla Alena Nováková a odstrčila talíř. „Jednou je potřeba odvézt tvoji matku, pak přijede otec a jindy tvoje sestra nechá dítě u vás. A můj syn to má všechno snášet.“
Pomalu jsem položila vidličku na stůl.
Naproti mně seděl můj manžel Petr.
Okamžitě sklopil oči a začal uhlazovat ubrousek.
Byla to jeho oblíbená taktika.
Jakmile jeho matka překročila únosnou mez, Petr si najednou našel nesmírně důležitou činnost: srovnat lžíci, zkontrolovat telefon, dolít si vodu.
Hlavně se do ničeho neplést.
„Moje maminka mě jednou požádala, abych ji odvezla do nemocnice, protože se jí porouchalo auto,“ řekla jsem klidně. „Tatínek přijel smontovat skříň do dětského pokoje. A sestra nechala syna na dvě hodiny, protože ji zavolali na školní schůzku.“
Alena pohrdavě odfrkla.
„Vidíš? Pořád se něco děje.“
„Co přesně vám na tom vadí?“
„Nechytej mě za slovo, Kláro. Teď jsi vdaná žena. Na prvním místě má být tvoje vlastní rodina.“
Podívala jsem se na ni.
„A rodiče přestanou být rodinou ve chvíli, kdy se člověk vdá?“
Stiskla rty.
Petr konečně zvedl hlavu.
„Mami, nekazme si večer.“
„Já nic nekazím. Jen říkám pravdu.“
Obrátila se k synovi.
„Ty pracuješ, jsi unavený, a ona přitom pořád obskakuje svoje příbuzné.“
Málem jsem se zasmála.
Ne proto, že by na tom bylo něco veselého.
Jenže právě v tu chvíli ležela na komodě v předsíni silná obálka.
Uvnitř byly dokumenty k dvoutýdennímu pobytu Aleny Novákové v drahém lázeňském a wellness zařízení.
Samostatný pokoj.
Bazén.
Masáže.
Plná penze.
Procedury.
Výlety.
Sama si vybrala budovu, patro i stranu, na kterou měla okna směřovat.
Pobyt měl být dárkem k jejím narozeninám.
A neplatil ho Petr.
Zaplatila jsem ho já.
Manžel měl ten měsíc vysoké výdaje spojené s autem, a tak tehdy řekl:
„Zatím to zaplať ty a já ti pak polovinu pošlu.“
Neposlal nic.
Já mu to ale nepřipomínala.
Říkala jsem si, že jsme přece rodina.
Alena se samozřejmě na nic neptala.
Byla přesvědčená, že všechno zařídil její syn.
Poslední dva týdny mi každý den posílala zprávy.
„Najdi mi dobrý kufr.“
„Objednej cestovní župan.“
„Podívej se, co se tam nosí večer.“
„Kup mi pohodlné boty.“
A já všechno zařizovala.
Chtěla jsem jí udělat radost.
„Mimochodem,“ ozvala se tchyně, jako by si právě na něco vzpomněla. „V sobotu pojedeš se mnou do obchodního centra.“
„Proč?“
„Potřebuji na pobyt novou bundu. A boty. Ale pořádné, ne nějaké levné.“
Podívala jsem se na ni.
„V sobotu jedeme k mým rodičům.“
Její výraz se okamžitě změnil.
„Zase?“
„Ano. Tatínek dokončil rekonstrukci a slíbili jsme, že jim pomůžeme vybalit věci.“
Obrátila se k Petrovi.
„Slyšíš to? Pro její rodinu má čas vždycky. A vlastní matka musí o všechno prosit.“
Petr si povzdechl.
„Mami, nikdo ti nic neodmítá. Klára už zaplatila pobyt a skoro všechno ti nakoupila.“
Tchyně mávla rukou.
„To nedělá kvůli mně. Jen chce vypadat jako hodná snacha.“
Uvnitř mě něco nepříjemně cvaklo.
„A moje rodina?“
„Co je s tvojí rodinou?“
„Právě jste řekla, že žije na náš účet.“
„Řekla jsem, že příliš často využívá vaši pomoc.“
„Myslíte peníze?“
„I peníze.“
Zmlkla jsem.
Teď to začínalo být zajímavé.
Moje maminka od nás nikdy žádné peníze nechtěla.
Naopak.
Každou středu vyzvedávala našeho syna z kroužku, když jsme se zdrželi v práci.
Vozila nám jídlo.
Hlídala děti.
Tatínek nám zdarma sestavoval nábytek, opravoval zásuvky a jednou se dva dny věnoval našemu autu.
Sestra se skoro bála požádat o cokoliv navíc.
A Alena?
Taxi k lékaři — moje karta.
Nákup potravin — moje karta.
Oprava pračky — moje karta.
Vstupenky do divadla — také moje karta.
Přesto to podle ní byla právě moje rodina, kdo se „vezl na našem krku“.
„Paní Nováková,“ řekla jsem. „Zkusme si to ujasnit. Opravdu si myslíte, že moji rodiče žijí na náš účet?“
Petr okamžitě zasáhl:
„Kláro, proč to teď…“
Zvedla jsem dlaň.
„Chci slyšet odpověď.“
Tchyně se narovnala.
„Ano. Myslím si to.“
A ještě dodala:
„Vy dva prostě nemáte žádnou míru.“
To bylo všechno.
Přikývla jsem.
„Rozumím.“
Zjevně měla pocit, že vyhrála.
Dokonce se uvolnila v ramenou.
„Tak vidíš. Konečně ti to došlo.“
„Došlo.“
Dojedla salát, požádala mě, abych jí zabalila zbytek ryby, a ještě připomněla:
„Kufr musí dorazit v úterý. Nezapomeň ho zkontrolovat.“
„Dobře.“
Když se za ní zavřely dveře, Petr promluvil jako první.
„Kláro, ty přece víš, jaká maminka je.“
„Vím.“
„Je prudká. Zítra už si nebude pamatovat polovinu toho, co řekla.“
„Já si to pamatovat budu.“
„Nemusíš z toho dělat takovou vědu.“
Otočila jsem se k němu.
„Petře, tvoje matka právě seděla u mého stolu, jedla večeři, kterou jsem uvařila, a tvrdila, že moje rodina žije na náš účet.“
„Tak to nemyslela.“
„Myslela. Zeptala jsem se jí znovu.“
Zmlkl.
„Za dva týdny odjede,“ řekl po chvíli. „Odpočine si a uklidní se.“
Podívala jsem se na něj.
„Za čí peníze odjede?“
Zamračil se.
„Jak to myslíš?“
„Kdo ten pobyt zaplatil?“
„No…“
„Kdo?“
„Ty.“
„Přesně.“
Vzala jsem telefon.
Našla jsem e-mail od agentury a otevřela podmínky rezervace.
Do odjezdu zbývalo ještě dost času.