„Pokrokově?“ doplnila ji Lucie a unaveně si povzdechla. „Taky jsem si to myslela. Jen zřejmě čekal na správnou chvíli, aby mi ukázal, kam podle něj patřím. A vybral si dokonalé obecenstvo — vlastní rodiče, abych si nedovolila odporovat.“
„Co jsi udělala?“
„Odešla jsem. Prostě jsem vstala uprostřed večeře a šla pryč.“
„Dobře jsi udělala,“ řekla Klára pevně. „A co teď?“
Právě na tu otázku si Lucie odpovídala od chvíle, kdy vyšla z domu. Vrátit se a dělat, že se nic nestalo? Postavit se Tomášovi tváří v tvář? Nebo se nevracet vůbec a poprosit Kláru, jestli by u ní pár dní nemohla spát na gauči?
„Nevím,“ přiznala. „Nejde jen o tu jednu větu. Jako by si sundal masku. Najednou jsem viděla někoho, koho nepoznávám. A děsí mě to. Co když jsem si vzala muže, který si mě ve skutečnosti vůbec neváží?“
„Možná chtěl jen zapůsobit na rodiče,“ zkusila Klára opatrně. „Víš, jak se někteří chlapi promění v pravěk, když sedí vedle svého otce.“
„Možná,“ připustila Lucie nejistě. „Ale to ho neomlouvá. Jestli je ochotný mě ponížit jen proto, aby od nich získal souhlas, co je to za manžela?“
Mobil jí znovu zavibroval. Tentokrát zpráva od Tomáše. Kde jsi? Máma má strach. Vrať se domů, ať si promluvíme.
Lucie se hořce uchechtla. I teď se schovával za svou matku, místo aby napsal, že se bojí on.
„Napsal,“ řekla Kláře. „Chce, abych přišla domů a mluvili jsme.“
„A co uděláš?“
„Půjdu,“ odpověděla Lucie po krátké pauze. „Ale ne proto, abych se omluvila. Půjdu mu říct, jak to bude. Jednou provždy.“
Zavěsila a vydala se zpátky. Každým krokem si v sobě skládala odvahu. V bytě bylo podivné ticho — žádné hlasy z obýváku, žádné cinkání nádobí, jen tlumené světlo v chodbě.
„Jsem zpátky,“ řekla tiše, když vešla.
Tomáš seděl sám v přítmí a díval se z okna.
„Tvoji rodiče odešli?“ zeptala se a pověsila kabát.
„Jo. Doprovodil jsem je dolů,“ odpověděl a otočil se k ní. „Kde jsi byla?“
„Procházela jsem se. Přemýšlela.“ Lucie si sedla naproti němu. „Tomáši, musíme si promluvit.“
„Mrzí mě, co se stalo,“ vyhrkl. „Neměl jsem to říkat před nimi.“
Pozorně se na něj zadívala. „Takže problém není v tom, co si myslíš. Jen v tom, kdo to slyšel?“
Neklidně se zavrtěl. „Překrucuješ moje slova. Myslel jsem jen, že rodina má být na prvním místě. U ženy teda.“
„A u muže ne?“
„Proč z toho hned děláš boj?“ zamračil se. „Některé věci mají přirozený řád. Muž zajišťuje, žena pečuje. Tak to bylo vždycky.“
„Ty tomu vážně věříš?“ naklonila se k němu. „Buď upřímný, Tomáši. Když jsme se poznali, tvrdil jsi pravý opak. Říkal jsi, že se ti líbí moje ambice. Co se změnilo?“
Uhnul pohledem. „Nic. Jen… máma pořád říká, že bychom měli založit rodinu. A ty pořád myslíš jen na práci.“
„Takže je to kvůli tvojí matce?“ v Lucii se znovu zvedl hněv. „Ona chce vnoučata, tak mě přesvědčíš silou?“
„Tohle není o mámě!“ vyštěkl Tomáš. „Já chci děti taky. Je mi dvaatřicet. Všichni kamarádi už mají rodiny a my pořád čekáme na nějaký dokonalý okamžik.“
„Nikdy jsem neřekla, že děti nechci,“ odpověděla Lucie trpělivě. „Řekla jsem, že se chci nejdřív usadit v nové pozici. Abych po mateřské nezačínala zase od nuly. Tomu se říká plánování, ne rozmar.“
„A jak dlouho?“ vstal a začal přecházet po pokoji. „Rok? Dva? Pět? Pak přijde další cíl, další postup. Kde to skončí?“
A najednou to Lucii došlo. Nebál se jen toho, že se děti odloží. Bál se jí. Bál se, že ho přeroste, že bude úspěšnější, samostatnější, že už ho nebude potřebovat. Bál se, že vedle ní nebude stačit.
„Přestaň,“ řekl prudce. „Nikdo na nic takového nemyslel.“
„Myslel,“ pronesla pevně. „A já teď nevím, jestli vlastně znám muže, kterého jsem si vzala. Nebo jestli jsi celou dobu jen hrál roli.“
Ticho se natáhlo mezi nimi jako napnutá nit. Tomáš si znovu sedl a zabořil obličej do dlaní.
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl nakonec. „Ale ty jsi si vždycky tak jistá. A já… mám pocit, že mi všechno uniká z rukou.“
„Kontrola nade mnou?“ zeptala se tiše.
„Ne!“ zvedl hlavu. „Nad naším životem. Ty jdeš dopředu a já stojím. Bojím se, že se jednou otočíš a já už tam nebudu.“
Ta syrová upřímnost ji zaskočila. Čekala výmluvy, obviňování, útok. Ne tohle.
„Tomáši,“ řekla a posunula se blíž, aby ho vzala za ruku. „Víš přece, že tě nemiluju kvůli pracovní pozici. Nikam neutíkám. Ale nemůžu přestat být sama sebou.“
„A co moji rodiče?“ zeptal se. „Víš, jak uvažují. Žena podle nich patří domů. A od táty to slýchám pořád — že si neumím udělat pořádek s vlastní ženou.“
„Co je pro tebe důležitější?“ zeptala se přímo. „Jejich uznání, nebo naše štěstí?“
Jeho zaváhání jí řeklo víc než dlouhý projev.
„Aha,“ zašeptala a stáhla ruku. „Takže si vybrat neumíš.“
„Není to tak jednoduché,“ bránil se. „Jsou to moji rodiče. Nemůžu je prostě odstřihnout.“
„Nechci, abys je odstřihl,“ řekla Lucie. „Chci, abys respektoval mě. Neponižuj mě před nimi. Nepoužívej je jako páku, když chceš, abych ustoupila. My dva jsme vlastní rodina. A pravidla si určujeme sami.“
„A jaká jsou ta naše pravidla?“ zeptal se tiše.
„Úcta. Podpora. Rovnost,“ odpověděla bez váhání. „Aspoň jsem si myslela, že to tak máme. Teď si nejsem jistá, jestli vůbec mluvíme stejným jazykem.“