„Tvoje máma tu byla včera, zkusila si můj kožešinový kabátek. A ty jsi jí ho dal, protože já si prý koupím nový?“ zopakovala Jana tiše, zatímco se dívala na prázdné místo ve skříni. Potom se bez jediného dalšího slova natáhla pro nůžky.
Jana stála před otevřenou skříní a několik vteřin se vůbec nepohnula. V ruce svírala prázdný ochranný obal tak pevně, až jí zbělely klouby.
Uvnitř nic nebylo. Jen ramínko, trochu vůně nového oblečení a ta hrozná prázdnota. Ještě včera večer tam přitom visel její nový kabátek z měkkého beránka — ten, o kterém snila skoro půl roku. Odkládala na něj peníze z každé výplaty, škrtala drobné radosti, nekupovala si kávu cestou do práce, chodila kolem výloh a přesvědčovala sama sebe, že vydrží.
„Petře!“ zavolala do obýváku a snažila se, aby jí hlas nepřeskočil. „Neviděl jsi můj kabátek?“
Z pokoje se ozvala lhostejná odpověď:
„Který? Jo, ten nový? Máma se včera zastavila, když jsi byla v samoobsluze. Zkusila si ho. Moc jí slušel.“
Jana pomalu vyšla z ložnice. Srdce jí bilo až v krku, jako by jí bránilo nadechnout se. Petr seděl na gauči s mobilem v ruce a tvářil se naprosto klidně, jako by jí právě oznámil, že došlo mléko.
„A co bylo potom?“ zeptala se a zastavila se před ním.
„Tak jsem jí ho dal,“ pokrčil rameny. „Říkala, že její starý kabát už je úplně na nic a že jí je v něm zima. Ty jsi mladá, chodíš do práce, koupíš si jiný.“
V Janě se něco přetrhlo. Nebylo to pomalé praskání bolesti, která narůstá hodiny nebo dny. Bylo to náhlé, ostré a definitivní, jako když někdo přeřízne napnutý drát.
Šest měsíců. Celých šest měsíců si odpírala věci, které pro jiné ženy byly samozřejmostí. Nešla s kolegyněmi na zákusek, nekoupila si novou řasenku, nosila staré kozačky, přestože už měly odřenou špičku a podrážka na jedné straně povolovala. Všechno proto, aby si jednou mohla obléct něco krásného, měkkého, teplého. Něco, v čem se nebude cítit jako unavená žena, která pořád jen šetří, ustupuje a vydrží. Něco, co bude jen její.
A on to vzal. Bez otázky. Bez studu. Bez jediného zaváhání.
„Tys dal mojí věc své matce,“ řekla pomalu, jako by si každé slovo musela nejdřív ověřit. „Můj kabátek. Ten, který jsem si koupila sama. Ze svých peněz.“
Petr konečně zvedl oči od telefonu a podrážděně si povzdechl.
„Prosím tě, proč z toho děláš scénu? Je to moje máma. Potřebuje ho víc než ty. Má malý důchod, sama by si takovou věc nikdy nekoupila. Ty vyděláváš. Vyděláš si znovu. Nebuď lakomá.“
Nebuď lakomá.
Ta dvě slova ji zasáhla tvrději než facka.
Takže byla lakomá, protože chtěla nosit kabátek, na který si poctivě vydělala? Byla špatná, protože nechtěla odevzdat vlastní věc jen proto, že se Petrova matka rozhodla, že se jí líbí?
Jana se otočila a vrátila se do ložnice. Petr se opřel o gauč, přesvědčený, že tím je hádka u konce. Žena se urazila, chvíli bude mlčet a pak ji to přejde. Tak to přece bylo vždycky. Jana odpouštěla. Ustupovala. Přizpůsobovala se. Jeho matka měla pokaždé poslední slovo a Jana nakonec sklopila oči, aby byl doma klid.
Jenže tentokrát se mýlil.
Za okamžik se vrátila. V náručí nesla jeho nový oblek — ten drahý tmavý oblek, který si nedávno pořídil na firemní večírek a všem vykládal, že látka je italská a střih mu sedí jako ulitý. Přes předloktí měla přehozenou i jeho oblíbenou bílou košili z egyptské bavlny.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Petr opatrně, když zahlédl v její ruce nůžky.
„Pomáhám tvojí mamince,“ odpověděla Jana stejně klidně a přiložila ostří k rukávu saka.
„Stůj! Zbláznila ses?“ vyskočil z gauče.
Jenže už bylo pozdě. Látka se rozevřela pod nůžkami s tichým, krutým zvukem, který v pokoji zněl jako bouřka za jasného dne. Jeden rukáv. Druhý rukáv. Záda saka. Kalhoty. Jana stříhala pomalu, přesně, téměř obřadně. Drahý oblek se měnil v bezcenné cáry.
„Okamžitě přestaň!“ křičel Petr a snažil se jí nůžky vytrhnout. „To stálo peníze! Víš, kolik to stálo? To byla drahá věc!“
„Drahá?“ zeptala se a vzala do ruky košili. „A můj kabátek byl levný? Nebo je drahé jen to, co patří tobě?“
Košile dopadla stejně jako oblek. Jana ji rozstříhala s podivným klidem, jako by sama sebe sledovala odněkud z dálky. S každým střihem cítila, jak z ní odchází něco, co v sobě dusila celé roky. Všechny spolknuté urážky. Všechna ta nekonečná: „Je to přece moje máma, nebuď taková.“ Všechny chvíle, kdy se jí chtělo plakat, ale místo toho jen uklidila talíře ze stolu a řekla, že se nic nestalo.
Když skončila, na podlaze ležela hromada zničené látky. Petr nad ní stál bledý, ruce se mu třásly.
„Proč… proč jsi to udělala?“ vydechl.
„A proč jsi ty dal mojí věc své matce?“ podívala se na něj Jana. „Máš třicet minut. Přivezeš můj kabátek zpátky. Jinak budu pokračovat s ostatními tvými věcmi. A potom podám žádost o rozvod a majetek rozdělíme tak, že ty a tvoje maminka budete rádi za garsonku někde na konci sídliště.“
„To si nedovolíš.“
„Zkus mě.“