Seděla vzadu a zasouvala pastelky do aktovky.
Pak se zasmála něčemu, co řekl kluk vedle ní, a celý obličej se jí po stranách zkrabatil. Ten zvuk proletěl třídou a udeřil mě přímo do hrudi, jako bych ho neslyšela tři roky a zároveň ho poznala dřív než vlastní jméno.
„Paní?“ hlas paní Novákové ke mně doléhal z velké dálky. „Je vám dobře?“
Podlaha se ke mně začala přibližovat příliš rychle. Poslední, co jsem zahlédla, než se všechno ztratilo, bylo, jak ta malá holčička zvedla oči a na nemožnou vteřinu se podívala přímo na mě.
Podlaha se ke mně řítila.
Probudila jsem se v nemocničním pokoji podruhé za tři roky. Petr stál u okna a Terezka byla vedle něj, oběma rukama svírala popruhy aktovky a dívala se na mě široce otevřenýma, soustředěnýma očima.
„Volali ze školy,“ řekl Petr. Hlas měl klidný, příliš kontrolovaný, což znamenalo, že se vyděsil a svůj strach proměnil v pevnost hned ve chvíli, kdy jsem otevřela oči.
Posadila jsem se. „Viděla jsem ji. Petře, já jsem viděla Aničku.“
Probudila jsem se v nemocničním pokoji podruhé za tři roky.
„Má stejné rysy,“ říkala jsem. „Stejný smích. Slyšela jsem ji smát se, Petře, a byla to… Anička.“
„Po tom, co jsme ji ztratili, jsi byla skoro tři dny mimo. Ty dny si nepamatuješ jasně. Anička tu není. Víš to přece.“
„Vím, co jsem viděla.“
„Viděla jsi malou holku, která jí je podobná, Lenko. To se stává.“
„Ty dny si nepamatuješ jasně. Víš to přece.“
Upřela jsem na něj oči. „A ty víš, že jsi mě o tom nikdy nenechal mluvit? O ničem z toho?“
Zasáhlo ho to. Ale neodpověděl.
Opřela jsem se zpátky do polštářů a nechala ticho, aby zaplnilo pokoj. Protože v jedné věci měl pravdu: existovaly části, které se ke mně nikdy nevrátily. Kapačka. Strop. Jeho matka, která všechno zařizovala. Papíry. Petrův prázdný obličej. Pohřeb, kterým jsem prošla, jako bych byla hluboko pod vodou.
Nikdy jsem neviděla, jak Aniččinu rakev spouštějí do země. A ta díra v paměti mi nikdy nepřestala připadat špatně.
Nikdy jsem neviděla, jak rakev mizí v zemi.
„Já se nerozpadám,“ prolomila jsem mlčení. „Jen chci, abys šel se mnou a sám ji viděl. Prosím.“
Po dlouhé pauze Petr kývl.
Druhý den ráno jsme odvezli Terezku do školy a hned potom zamířili do druhé třídy.
Třídní učitelka nám řekla, že se ta holčička jmenuje Klárka. Seděla u stolu blízko okna, už plně zabraná do práce, a mezi prsty nepřítomně otáčela tužku přesně tak, jak to Terezka dělala od čtyř let.
Jmenovala se Klárka.
Dívala jsem se, jak Petr ten pohled vstřebává. Kudrny. Držení těla. Způsob, jak Klárka při soustředění sevřela rty. Viděla jsem, jak z jeho tváře mizí jistota a nahrazuje ji něco mnohem méně klidného.
„To je…“ začal, ale nedokončil.
Učitelka nám vysvětlila, že Klárka nastoupila před dvěma týdny. Byla chytrá, milá a rychle si zvykala. Její rodiče, Michal a Ivana, ji každé ráno přesně v 7:45 vodili do školy.
Čekali jsme a Petr mi pořád opakoval, že to všechno může být jen náhoda.
Další ráno v 7:45 prošli školní brankou muž a žena, drželi se za ruce a mezi nimi šla Klárka. Michal a Ivana. Vypadali jako vřelí, úplně obyčejní lidé a byli zjevně zaskočení, když se Petr klidně zeptal, jestli by na nás měli chvilku.
Mohla to být jen obyčejná náhoda.
Stáli jsme na školním dvoře, zatímco Terezka a Klárka na sebe z deseti metrů hleděly s tím zvláštním podezřívavým nadšením dvou stejných cizinek.
Michal přejel pohledem z jedné holčičky na druhou a pomalu vydechl. „To je vážně trochu děsivé,“ řekl. Pak se ale rychle ovládl. „Někdy si jsou děti prostě podobné,“ dodal.
Jenže způsob, jakým Ivanina ruka pevněji sevřela Klárčino rameno, mi prozradil, že ji napadlo totéž co mě, jen se to už snažila zahnat.
„Je to vážně trochu děsivé.“
Tu noc jsem neusnula. Ležela jsem ve tmě a znovu si všechno přehrávala, pomalu, jako když člověk tlačí na modřinu, aby se ujistil, že opravdu bolí.
Anička zemřela před třemi lety. Nebyla tady. To bylo to jediné, čemu jsem se nutila věřit.
Jenže bolest se logice nepodřizuje a ta moje si našla jedinou škvíru, kterou mohla prosáknout ven.
„Potřebuju test DNA,“ řekla jsem do stropu.
Petr mlčel tak dlouho, že jsem si myslela, že usnul.
Bolest se neřídí rozumem.
„Vím, co řekneš, Petře. Že se hroutím. Že je to zármutek. Že si ublížím ještě víc, než už jsem si ublížila.“ Otočila jsem se k němu ve tmě. „Ale nevědět bude horší. A ty to víš taky.“
Dlouho hleděl vzhůru.
„Jestli bude test negativní,“ řekl nakonec, „budeš ji muset nechat odejít. Opravdu odejít. Můžeš mi to slíbit?“
Našla jsem jeho ruku pod peřinou a pevně ji sevřela.
„Budeš ji muset nechat odejít.“
Rozhovor s Michalem a Ivanou patřil k nejtěžším chvílím mého života.
Michalův obličej se během pár vteřin změnil ze zmateného v rozzlobený a já mu to nemohla vyčítat. Byla jsem cizí žena, která po něm chtěla, aby zapochyboval o totožnosti vlastní dcery, a ať Petr mluvil jakkoli opatrně, samotná žádost byla nesnesitelná.
Petr mu ale klidně a bez zaváhání vyprávěl o Aničce. O horečce. O dnech, které jsem nedokázala unést. O prázdném místě tam, kde měla být moje poslední vzpomínka na rozloučení.