Paní Alena držela chlapečka pyšně v náručí a pronesla větu, po níž Jakub zkameněl:
„Ale ty jsi náš krásný klouček. A jaký je světloučký, viďte? Podívejte na ty světlé vlásky… Po kom to jenom má, Leni? Vždyť ty i Jakub jste oba spíš tmavší. No, ale to nevadí.“
Ticho u stolu na terase trvalo sotva dvě vteřiny, než strýcové začali žertovat o pošťákovi. Pro Jakuba se však ty dvě vteřiny natáhly do celé věčnosti veřejného zostuzení.
Lenka se trochu nejistě usmála a odpověděla:
„Mami, možná po babičce a dědovi z tátovy strany. Víš přece, že genetika si někdy dělá, co chce.“
Ta odpověď mu připadala tak cynická, že v něm zažehla rozbušku.
Jakub cítil, jak ho vztek pálí zevnitř. Nejraději by převrátil gril, rozbil lahve a zařval na všechny ty usměvavé příbuzné, že v tom dítěti není ani kapka jeho krve. Místo toho jen zatnul zuby a spolkl bolest jediným hořkým douškem.
Předstírat, že je slepý, už se nedalo.
Ta bomba musela vybuchnout.
V úterý večer se bytem rozlilo mrtvé ticho. Lenka seděla na pohovce a skládala čisté dětské oblečení s tak klidnou něhou, že se Jakubovi sevřel žaludek. Vypadala pečlivě, oddaně, úplně domácí. Dokonalý obraz pokrytectví.
„Lenko,“ ozval se Jakub z chodby.
Jeho hlas zněl tak ostře a dutě, že sebou trhla.
„Musíme si promluvit. Už nevydržím ani minutu téhle frašky.“
Ruce se jí zastavily. Položila maličké body na konferenční stolek a zvedla k němu oči. Okamžitě uviděla vztek, který mu planul ve tváři.
„Co se stalo, lásko? Děsíš mě. Jsi bledý jako stěna.“
Jakub udělal dva kroky dopředu a sevřel pěsti tak silně, až mu zbělely klouby.
„Před třemi lety jsem podstoupil vasektomii.“
Malé dupačky, které Lenka držela v ruce, pomalu sklouzly na zem. Barva z jejího obličeje zmizela během jediného okamžiku. Oči se jí rozšířily naprostým šokem.
„Co… co jsi to právě řekl?“ zašeptala, jako by jeho slova patřila do cizího jazyka.
„Slyšela jsi mě!“ vykřikl Jakub a konečně cítil, jak se protrhává hráz, kterou v sobě držel celé dny. „Už jsem se nemohl dívat, jak se po třech potratech topíš ve vlastních slzách. Šel jsem na kliniku, zaplatil hotově a nechal si udělat zákrok. Nikdy jsem ti to neřekl, protože jsem nechtěl zabít tu poslední malou naději, která ti zůstala. Jenže to znamená, Lenko, že tohle prokleté dítě… nemůže být moje.“
Lenka vyskočila na nohy. Celé tělo se jí třáslo tak prudce, že se sotva držela.
„Jakube… to není možné… ne, tohle musí být nějaký omyl, to nemůže být pravda…“
„Nechal jsem udělat test DNA,“ přerušil ji krutě, vytáhl telefon z kapsy a hodil ho na pohovku. „Před pár týdny jsem vzal jeho dudlík a poslal ho do soukromé laboratoře. Nula celá nula, Lenko. Nulová pravděpodobnost! Podívej se mi do očí a řekni mi, co jsi mi to udělala. Řekni mi, s kým jsi spala!“
Jako by jí někdo vyrazil všechen vzduch z plic. Z hrdla se jí vydral výkřik, který trhal srdce, a slzy se jí rozlily po tvářích jako příval.
Ale nebyla to reakce ženy přistižené při tajném románku.
Byla to bolest člověka, kterému právě probodl srdce ten, koho miloval nejvíc.
„Nikdy jsem tě nepodvedla, ty hajzle!“ vykřikla ze všech sil a udeřila se dlaní do hrudi. „Přísahám na život svého syna i na památku svého táty! Musel ses zbláznit, jestli si myslíš, že bych ti něco takového dokázala udělat!“
„Tak mi vysvětli, jak je fyzicky možné, že jsi porodila dítě, když já už tři zatracené roky nemám žádné spermie!“ zařval Jakub a sesunul se na kolena, úplně rozdrcený vlastní bolestí.
Lenka si zakryla tvář rukama a rozplakala se tak zoufale, že sotva stála. Pak se zhluboka nadechla, klesla před něj na kolena a donutila ho, aby se jí podíval do očí.
„Pamatuješ si tu kliniku asistované reprodukce v Podolí?“ zeptala se mezi vzlyky. „Náš poslední cyklus IVF. Ten, který nás před čtyřmi lety stál skoro všechny úspory?“
Samozřejmě, že si pamatoval. Bylo to nejtemnější a nejtěžší období jejich života.
„Já jsem se tam vrátila, Jakube,“ přiznala a hlas se jí zlomil. „Tys o tom nevěděl, protože jsem ti nechtěla znovu dávat falešnou naději a táhnout nás oba zpátky do té tmy, kdyby to zase nevyšlo. Šla jsem tam jen poprosit, jestli existuje ještě nějaká šance. A ředitel kliniky mi řekl, že u nich pořád mají poslední ampuli s tvým zmrazeným vzorkem z doby před čtyřmi lety.“
Jakubovi se srdce rozbušilo tak prudce, až ho to bolelo. Ticho v obýváku náhle ztěžklo k neunesení.
„Použila jsem tu poslední ampuli,“ pokračovala Lenka a hřbetem ruky si otřela mokrý obličej. „Lékař mě ujistil, že vzorek je pořád použitelný. Celým procesem jsem prošla sama. Myslela jsem, že jestli se to podaří, bude to nejkrásnější překvapení našeho života. Náš zázrak po všech těch tragédiích. Ale neměla jsem tušení, že ses za mými zády nechal mrzačit!“
Jakubovi se zastavil svět. Jednotlivé kusy té děsivé skládačky se mu začaly v hlavě spojovat s ničivou silou.
„Ty říkáš, že… že ten chlapeček je opravdu můj biologický syn?“ vydechl, oči doširoka otevřené a ruce roztřesené.
„Samozřejmě že je to náš syn, Jakube!“ vykřikla, chytila ho za ramena a zoufale jím zatřásla. „Je v něm tvoje krev! Je z naší lásky. Vždycky byl!“