Neděle přinesla další zkoušku: rodinné grilování u jeho tchyně, paní Hany, v domku na okraji Prahy. Celá širší rodina se shromáždila kolem grilu, popíjelo se pivo, hrála hudba a všichni slavili příchod miminka. Vzduch byl plný radosti, ale Jakub měl pocit, že jde na popravu.
Paní Hana držela dítě hrdě v náručí a pronesla větu, po které Jakub ztuhl jako kámen:
„Ach, můj krásný chlapeček. On je ale světlounký, viďte? A podívejte na ty světlé vlásky… Po kompak asi je, Terezko? Vždyť vy s Jakubem jste oba spíš tmavší. Ale to nevadí, hlavně že je zdravý.“
Ticho u stolu na terase trvalo sotva dvě vteřiny, než se strýcové začali smát a žertovat o pošťákovi. Pro Jakuba se však ty dvě vteřiny protáhly do nekonečna veřejného ponížení.
Tereza se trochu nervózně usmála a odpověděla:
„Mami, nejspíš je po babičce a dědovi z tátovy strany. Vždyť víš, genetika si někdy dělá, co chce.“
Tenhle výrok, který mu v tu chvíli připadal cynický a nacvičený, se stal jiskrou v sudu s prachem.
Jakub cítil, jak ho zevnitř spaluje zuřivost. Chtěl převrhnout gril, roztřískat lahve a vykřičet všem těm usměvavým příbuzným, že v tom dítěti není ani kapka jeho krve. Jenže sevřel zuby a spolkl bolest na jeden jediný, hořký nádech.
Předstírat, že nic nevidí, už bylo nesnesitelné.
Ta bomba musela vybuchnout.
V úterý večer se bytem rozhostilo mrtvé ticho. Tereza seděla na pohovce a skládala vyprané dětské oblečení s takovým klidem, až se Jakubovi sevřel žaludek. Působila starostlivě, oddaně, jako žena, která žije jen pro domov a dítě — v jeho očích dokonalý obraz pokrytectví.
„Terezo,“ ozval se Jakub z chodby.
Jeho hlas byl tak tvrdý a dutý, že sebou trhla.
„Musíme si promluvit. Už nevydržím ani minutu téhle frašky.“
Tereze se zastavily ruce. Položila maličké dupačky na stolek a podívala se mu přímo do očí. Okamžitě v nich uviděla vztek, který v něm hořel jako oheň pod pokličkou.
„Co se stalo, miláčku? Děsíš mě. Jsi bledý jako stěna.“
Jakub udělal dva kroky vpřed a sevřel pěsti tak silně, až mu zbělely klouby.
„Před třemi lety jsem podstoupil vazektomii.“
Malé bodyčko, které Tereza držela v ruce, pomalu sklouzlo na zem. Z tváře jí během okamžiku zmizela všechna barva. Oči se jí rozšířily naprostým, němým šokem.
„Co… co jsi to právě řekl?“ zašeptala, jako by ta slova zazněla v jazyce, kterému nerozuměla.
„Slyšelas mě!“ vybuchl Jakub a konečně cítil, jak se hráz jeho emocí trhá. „Už jsem se nemohl dívat na to, jak se topíš v slzách po třech potratech. Šel jsem na kliniku, zaplatil hotově a nechal si udělat zákrok. Nikdy jsem ti to neřekl, protože jsem nechtěl zabít tu poslední drobnou naději, která ti ještě zůstala. Ale to znamená, Terezo, že to prokleté dítě… nemůže být moje.“
Tereza vyskočila na nohy. Celé tělo se jí třáslo tak prudce, že sotva stála.
„Jakube… to není možné… ne, to je nějaký zlý sen, tohle se nemůže dít…“
„Nechal jsem udělat test DNA,“ přerušil ji krutě, vytáhl z kapsy telefon a hodil ho na pohovku. „Před pár týdny jsem vzal jeho dudlík a poslal ho do soukromé laboratoře. Nula celá nula nula procent, Terezo. Nulová pravděpodobnost! Podívej se mi do očí a řekni mi, co jsi mi provedla. Řekni mi, s kým jsi spala!“
Jako by Tereze někdo vyrazil všechen vzduch z plic. Z hrdla se jí vydral výkřik, který řezal do uší, a slzy se jí okamžitě rozlily po tvářích.
Ale nebyla to reakce ženy přistižené při tajném románku.
Byla to bolest člověka, kterému právě probodl srdce ten, koho miloval nejvíc.
„Já jsem ti nikdy nebyla nevěrná, ty hajzle!“ vykřikla ze všech sil a udeřila se dlaní do hrudi. „Přísahám na život svého syna i na památku svého otce! Musel ses zbláznit, jestli si myslíš, že bych ti něco takového dokázala udělat!“
„Tak mi vysvětli, jak je fyzicky možné, že jsi porodila dítě, když už tři zatracené roky nemám žádné spermie!“ zařval Jakub a zlomil se na kolena, úplně rozdrcený vlastním žalem.
Tereza si zakryla tvář rukama a rozplakala se tak silně, že se téměř neudržela na nohou. Pak se zhluboka nadechla, klesla na kolena před něj a donutila ho, aby se na ni podíval.
„Pamatuješ si kliniku reprodukční medicíny v Dejvicích?“ zeptala se skrz vzlyky. „Náš poslední cyklus IVF. Ten, který nám před čtyřmi lety vzal skoro všechny úspory?“
Samozřejmě, že si to pamatoval. Bylo to jedno z nejtemnějších a nejtěžších období jejich života.
„Já jsem se tam vrátila, Jakube,“ přiznala a hlas se jí zlomil. „Nevěděl jsi to, protože jsem ti nechtěla znovu dávat falešnou naději a táhnout nás zpátky do té tmy, kdyby to zase nevyšlo. Šla jsem se zeptat, jestli nám nezůstala ještě nějaká možnost. A primář mi řekl, že u nich pořád mají poslední ampulku s tvým zmrazeným vzorkem z doby před čtyřmi lety.“
Jakubovi se srdce rozbušilo tak prudce, až ho to bolelo. Ticho v obýváku ztěžklo a najednou bylo skoro k nevydržení.
„Použila jsem tu poslední ampulku,“ pokračovala Tereza a hřbetem ruky si setřela slzy z tváře. „Lékař mě ujistil, že vzorek je pořád použitelný. Celou procedurou jsem prošla sama. Myslela jsem si, že jestli se to povede, bude to nejkrásnější překvapení našeho života. Náš zázrak po všem, čím jsme si prošli. Ale neměla jsem nejmenší tušení, že ses za mými zády nechal navždy zmrzačit!“