Paní Alena držela dítě hrdě v náručí a najednou pronesla větu, po níž Jakub ztuhl jako kámen:
„Ach, můj krásný chlapeček. Ten je ale světloučký, viďte? A podívejte se na ty světlé vlásky… Po kompak to má, Terezo? Vždyť ty i Jakub jste oba dost tmavší. Ale to nevadí, hlavně že je zdravý.“
Ticho u stolu na terase trvalo sotva dvě vteřiny, než se strýcové začali smát a žertovat o mlékaři. Pro Jakuba se však ty dvě vteřiny protáhly v nekonečnost veřejného ponížení.
Tereza se trochu nervózně usmála a odpověděla:
„Ale mami, možná po prarodičích z tátovy strany. Vždyť víš, genetika si někdy dělá, co chce.“
Ta odpověď mu v tu chvíli připadala tak cynická, že se v něm vznítila jako zápalka u sudu střelného prachu.
Jakub cítil, jak ho zevnitř pálí zuřivost. Chtěl převrátit gril, roztřískat lahve a zařvat na všechny ty usměvavé příbuzné, že v tom dítěti není ani kapka jeho krve. Jenže sevřel zuby a spolkl bolest jediným hořkým douškem.
Předstírat, že je slepý, už bylo nesnesitelné.
Ta bomba musela vybuchnout.
V úterý večer se domem rozlilo mrtvé ticho. Tereza seděla na pohovce a skládala čisté dětské oblečení s takovým klidem, až se Jakubovi stáhl žaludek. Vypadala tak pečující, tak oddaná jejich domovu — jako dokonalé ztělesnění pokrytectví.
„Terezo,“ ozval se Jakub z chodby.
Jeho hlas zněl tak tvrdě a dutě, že sebou trhla.
„Musíme si promluvit. Už nevydržím ani minutu tohohle divadla.“
Tereziny ruce se zastavily. Položila oblečení na stůl a podívala se mu do očí. Okamžitě v nich zahlédla vztek, který v něm hořel.
„Co se stalo, miláčku? Děsíš mě. Jsi bledý jako stěna.“
Jakub udělal dva kroky vpřed a sevřel pěsti tak silně, až mu zbělely klouby.
„Před třemi lety jsem podstoupil vazektomii.“
Malé body, které Tereza držela v rukou, jí pomalu spadlo na podlahu. Barva z její tváře zmizela během jediného okamžiku. Oči se jí rozšířily naprostým šokem.
„Co… co jsi to právě řekl?“ zašeptala, jako by Jakubova slova zazněla v jazyce, kterému nerozumí.
„Slyšela jsi mě!“ vykřikl Jakub a konečně ucítil, jak se hráz jeho emocí trhá. „Už jsem se nemohl dívat, jak se po třech potratech utápíš v slzách. Šel jsem na kliniku, zaplatil hotově a nechal si udělat zákrok. Nikdy jsem ti to neřekl, protože jsem nechtěl zabít tu poslední nepatrnou naději, která v tobě ještě zůstala. Ale to znamená, Terezo, že tohle zatracené dítě… nemůže být moje.“
Tereza vyskočila na nohy. Celé tělo se jí třáslo tak prudce, že se sotva držela.
„Jakube… to není možné… ne, to musí být nějaký omyl, tohle přece nemůže být pravda…“
„Nechal jsem dítěti udělat test DNA,“ přerušil ji krutě, vytáhl z kapsy telefon a hodil ho na pohovku. „Před pár týdny jsem mu vzal dudlík a poslal ho do soukromé laboratoře. 0,00 %, Terezo. Nula procent pravděpodobnosti! Podívej se mi do očí a řekni mi, co jsi mi to sakra provedla. Řekni mi, s kým jsi spala!“
Vypadalo to, jako by Tereze někdo vyrazil všechen vzduch z plic. Z hrdla se jí vydral srdcervoucí výkřik a slzy se jí vyvalily po tvářích jako proud vody.
Ale nebyla to reakce ženy přistižené při tajném románku.
Byla to bolest člověka, kterému právě probodl srdce ten, koho miloval nejvíc.
„Nikdy jsem tě nepodvedla, ty mizero!“ vykřikla z plných plic a udeřila se do hrudi. „Přísahám na život svého syna i na památku svého otce! Musel ses zbláznit, jestli si myslíš, že bych ti mohla udělat něco takového!“
„Tak mi vysvětli, jak je fyzicky možné, že jsi porodila dítě, když já už tři zatracené roky nemám žádné spermie!“ zařval Jakub a zhroutil se na kolena, úplně rozdrcený vlastním žalem.
Tereza si zakryla obličej dlaněmi a rozplakala se tak silně, že sotva stála. Pak se zhluboka nadechla, klesla před něj na kolena a přinutila ho, aby se na ni podíval.
„Pamatuješ si kliniku pro léčbu neplodnosti na Vinohradech?“ zeptala se mezi vzlyky. „Náš poslední cyklus IVF, ten, který nás před čtyřmi lety stál všechny úspory?“
Samozřejmě si to pamatoval. Bylo to nejtemnější a nejtěžší období jejich života.
„Vrátila jsem se tam, Jakube,“ přiznala a hlas se jí zlomil. „Nevěděl jsi to, protože jsem ti nechtěla znovu dávat falešnou naději a vtáhnout nás zpátky do té tmy, kdyby to selhalo. Šla jsem tam jen proto, abych poprosila o poslední možnost. A ředitel kliniky mi řekl, že u nich ještě zůstala poslední ampule s tvým zmrazeným vzorkem spermatu z doby před čtyřmi lety.“
Jakubovi se srdce divoce rozbušilo. Ticho v obývacím pokoji ztěžklo tak, že se skoro nedalo dýchat.
„Použila jsem tu poslední ampuli,“ pokračovala Tereza a otřela si obličej hřbetem ruky. „Lékař mě ujistil, že vzorek je pořád použitelný. Celou proceduru jsem absolvovala sama. Myslela jsem, že jestli se to povede, bude to nejkrásnější překvapení našeho života. Náš zázrak po tolika tragédiích. Ale neměla jsem ani tušení, že ses za mými zády nechal zmrzačit!“
Jakubův svět se zastavil. Rozsypané části té strašné skládačky se mu začaly v hlavě spojovat s ničivou silou.
„Chceš říct, že… že ten chlapec je opravdu můj biologický syn?“ zamumlal s doširoka otevřenýma očima a třesoucíma se rukama.