Lucie jeho odstup cítila. Ptala se, jestli není unavený, jestli se něco nestalo, ale on odpovídal jedním slovem a polykal jed, který si sám vyráběl v hlavě.
V neděli přišla další zkouška: grilování u jeho tchyně, paní Aleny, v domku na okraji Prahy. Celá rozvětvená rodina se sešla kolem zahradního grilu, oslavovala narození miminka pivem, domácími koláči a starými písničkami z rádia. Všude panovala radostná nálada, jen Jakub měl pocit, že kráčí na popraviště.
Paní Alena držela chlapečka pyšně v náručí a pronesla větu, po které Jakub ztuhl jako kámen:
„Ach, ty můj krásný chlapečku. On je ale světloučký, viďte? A podívejte na ty světlé vlásky… Po kompak asi je, Lucinko? Vy s Jakubem jste oba takoví tmavší. No, hlavně že je zdravý.“
Ticho u stolu na terase trvalo sotva dvě vteřiny, než strýcové začali vtipkovat o pošťákovi. Jenže pro Jakuba se ty dvě vteřiny protáhly do věčnosti veřejného ponížení.
Lucie se trochu nervózně usmála a odpověděla:
„Mami, nejspíš po tátových rodičích. Vždyť víš, že genetika si někdy dělá, co chce.“
Ta odpověď, která mu v tu chvíli připadala cynická a předem připravená, byla jiskrou u sudu se střelným prachem.
Jakub ucítil, jak ho zevnitř spaluje vztek. Chtěl převrhnout gril, roztřískat lahve o dlažbu a vykřičet všem těm usměvavým příbuzným do tváře, že v tom dítěti není ani kapka jeho krve. Místo toho zatnul zuby a spolkl bolest tak prudce, až ho pálila v krku.
Předstírat, že je slepý, už se nedalo vydržet.
Ta bomba musela vybuchnout.
V úterý večer leželo nad bytem mrtvé ticho. Lucie seděla na pohovce a skládala vyprané dětské oblečení s tak klidnou pečlivostí, že se Jakubovi sevřel žaludek. Vypadala tak starostlivě, tak oddaně domovu, tak dokonale mateřsky — a v jeho očích najednou ztělesňovala vrchol pokrytectví.
„Lucie,“ ozval se Jakub z chodby.
Jeho hlas zněl tak ostře a prázdně, že sebou trhla.
„Musíme si promluvit. Už nevydržím ani minutu téhle frašky.“
Lucii znehybněly ruce. Položila malé bodyčko na stolek a podívala se mu do očí. Hned uviděla zuřivost, která mu hořela v pohledu.
„Co se stalo, lásko? Děsíš mě. Jsi bledý jako stěna.“
Jakub udělal dva kroky dopředu a sevřel pěsti tak silně, až mu zbělely klouby.
„Před třemi lety jsem podstoupil vasektomii.“
Růžové dětské tričko, které Lucie držela v rukou, jí pomalu vyklouzlo z prstů a spadlo na zem. Barva jí z obličeje zmizela během jediného zlomku vteřiny. Oči se jí rozšířily naprostým šokem.
„Co… co jsi to právě řekl?“ zašeptala, jako by ta slova patřila do cizího jazyka.
„Slyšela jsi mě!“ vykřikl Jakub a konečně ucítil, jak se hráz jeho emocí hroutí. „Už jsem se nedokázal dívat na to, jak se po třech potratech utápíš v slzách. Šel jsem na kliniku, zaplatil hotově a nechal si udělat zákrok. Nikdy jsem ti to neřekl, protože jsem nechtěl zabít ten poslední kousek naděje, který ti ještě zůstal. Ale to znamená, Lucie, že tohle zatracené dítě… nemůže být moje.“
Lucie vyskočila na nohy. Třásla se po celém těle tak prudce, že se sotva držela vzpřímeně.
„Jakube… to není možné… ne, tohle musí být nějaký omyl, to přece nemůže být pravda…“
„Nechal jsem udělat test DNA,“ přerušil ji tvrdě, vytáhl telefon z kapsy a hodil ho na pohovku. „Před pár týdny jsem vzal jeho dudlík a poslal ho do soukromé laboratoře. 0,00 %, Lucie. Nula procent pravděpodobnosti! Podívej se mi do očí a řekni mi, co jsi mi to sakra provedla. Řekni mi, s kým jsi spala!“
Vypadalo to, jako by Lucii někdo jedinou ranou vyrazil všechen vzduch z plic. Z hrdla se jí vydral zoufalý výkřik a slzy jí začaly téct po tvářích jako prudký déšť.
Ale nebyla to reakce ženy přistižené při tajném románku.
Byla to bolest člověka, kterému právě probodl srdce ten, koho miloval nejvíc.
„Nikdy jsem tě nepodvedla, ty blázne!“ vykřikla ze všech sil a udeřila se dlaní do hrudi. „Přísahám na život našeho syna i na památku svého táty! Musel ses zbláznit, jestli si myslíš, že bych ti něco takového dokázala udělat!“
„Tak mi vysvětli, jak je fyzicky možné, že jsi porodila dítě, když já už tři zatracené roky nemám žádné spermie!“ zařval Jakub a klesl na kolena, úplně rozdrcený vlastním žalem.
Lucie si zakryla tvář rukama a rozplakala se tak prudce, že sotva stála. Pak se zhluboka nadechla, klekla si před něj na zem a přinutila ho, aby se jí podíval do očí.
„Pamatuješ si na kliniku asistované reprodukce v Dejvicích?“ zeptala se skrz pláč. „Na náš poslední cyklus IVF, ten, který nám vzal všechny úspory před čtyřmi lety?“
Samozřejmě že si pamatoval. Bylo to nejtemnější a nejtěžší období jejich společného života.
„Já jsem se tam vrátila, Jakube,“ přiznala a hlas se jí zlomil. „Nevěděl jsi to, protože jsem ti nechtěla znovu dávat planou naději a zatahovat nás oba zpátky do té tmy, kdyby to zase nevyšlo. Šla jsem tam jen poprosit o jakoukoli poslední možnost. A vedoucí lékař mi řekl, že u nich ještě pořád mají poslední ampuli s tvým zmrazeným vzorkem spermií z doby před čtyřmi lety.“
Jakubovi se srdce rozbušilo tak prudce, až ho bolelo na hrudi. Ticho v obýváku ztěžklo a stalo se téměř nesnesitelným.