Na druhém polštáři nebyl důlek. Na věšáku jeho bunda. Na nočním stolku jeho drobnosti.
Kuchyně byla zalitá sluncem a působila nějak nově. Jako po požáru, který spálil všechno zbytečné, zbylo prázdné místo a člověk ještě neví, jestli má truchlit, nebo už smí dýchat.
Uvařila jsem si kávu a poprvé po dlouhé době vytáhla dobrý hrnek. Ten, který jsem schovávala „pro návštěvy“. Bílý, tenký, s modrým vzorem. Možná hloupost. Ale právě to mi připadalo důležité.
Kocour se rozvalil na parapetu. Telefon mlčel.
V devět ráno znovu někdo zaklepal.
Na vteřinu mi srdce spadlo až někam dolů. Ale byla to paní Novotná.
— Napadlo mě, — řekla a podala mi krabičku. — Udělala jsem nákyp. Ty jsi nejspíš nic nejedla.
Vzala jsem krabičku a nečekaně se usmála.
— Děkuju.
Chvíli přešlapovala, potom tiše řekla:
— Janičko, vydrž. A víš co… lepší strašná pravda než tohle.
Přikývla jsem.
Když jsem zavřela dveře, zahlédla jsem v zrcadle svůj odraz.
Pořád jsem to byla já. Stejné kruhy pod očima. Stejné ledabyle sepnuté vlasy. Stejné staré tričko. Ale pohled byl jiný.
Ne šťastný. To ne.
Jen bez čekání. Bez té tiché ženské schopnosti uhlazovat, snášet, vysvětlovat všechno únavou, krizí, těžkou povahou, mužskou zmateností, složitým obdobím.
Bolelo to. Strašně. Ale spolu s bolestí přišlo ještě něco. Pochopení, že se to nestalo jen tak.
Včera z mého domu neodešel jen manžel.
Včera z mého domu odešel člověk, který půl roku dělil můj život s jinou ženou a přitom si myslel, že největší skandál bude, když zvýším hlas.
A já jsem zůstala.
Žádnou sestru opravdu nemám.
Ale díkybohu už v mém domě není ani druhá manželka.