Sedmiletá Eliška se vracela ze školy cestou, kterou znala skoro nazpaměť. Šla tichou ulicí mezi nízkými domy, batoh jí poskakoval na zádech a v hlavě se jí honily obyčejné dětské myšlenky. Všude kolem bylo všechno známé a bezpečné: stromy podél chodníku, několik lidí v dálce, vůně čerstvých rohlíků z malé pekárny na rohu. Ten den působil úplně stejně jako každý jiný. Nic nenasvědčovalo tomu, že se během pár minut promění v okamžik, na který nikdy nezapomene.
Najednou se v ní ale ozval neklid. Nebyl hlasitý ani jasný, spíš jako studené sevření někde hluboko uvnitř. Eliška měla pocit, že za ní někdo jde. Nejdřív si říkala, že si to jen namlouvá, že je to obyčejný chodec a brzy zabočí jinam. Jenže ten nepříjemný pocit nezmizel. Zrychlila krok a opatrně se ohlédla přes rameno.
O kus dál zahlédla vysokého muže oblečeného celý v černém. Na hlavě měl tmavý klobouk stažený tak hluboko do čela, že mu skoro nebylo vidět do tváře. Právě to ho dělalo ještě děsivějším.
Eliška okamžitě otočila hlavu zpátky a přidala. Srdce jí začalo bušit tak silně, až měla pocit, že ho musí slyšet i lidé v okolních domech. Teď už si nemohla nalhávat, že je to náhoda. Ten muž nešel jen stejným směrem. Šel za ní.
Jeho kroky zněly stále blíž a vzdálenost mezi nimi se zmenšovala rychleji, než by si přála. Domů to měla už jen kousek, stačilo přejít poslední úsek ulice, ale strach jí najednou ztěžkl v nohách tak, že každý další krok vypadal těžší než ten předchozí.
Znovu se ohlédla — a tentokrát se jejich pohledy setkaly. Mužovy oči byly chladné, prázdné a cizí. Obličej mu pořád zakrýval stín klobouku, takže působil skoro neskutečně. Ulice jako by se v tu chvíli vyprázdnila. Ticho kolem ní jen zesílilo hrůzu. Jiné dítě by se možná rozběhlo, začalo křičet nebo by ztuhlo na místě. Eliška však udělala něco úplně jiného.
Uprostřed chodníku se náhle zastavila. Pomalu se otočila směrem k muži a podívala se na něj tak pevně, jak jen dokázala. Pak udělala rozhodnutí, které jí možná zachránilo život.
Místo aby se rozběhla ke svému domu a ztratila cenné vteřiny, prudce odbočila do dvorku sousedního domu. Věděla, že tam bydlí starší manželé, které občas vídala u vrat. Přiběhla ke dveřím a rychle zaklepala.
Srdce jí tlouklo až v krku, ruce se jí třásly, ale ze všech sil se snažila nedat na sobě znát, jak moc se bojí.
Po několika vteřinách se dveře otevřely. Stála v nich starší žena, která se na malou školačku překvapeně podívala. Eliška se nadechla a schválně hlasitě, skoro samozřejmě řekla:
— Babi, už jsem tady. Táta už se vrátil z práce? Slíbil mi, že mi pomůže s úkolem „Můj tatínek je policista“.
Žena ještě ani nestihla pochopit, co přesně slyšela, když se k ní Eliška nepatrně naklonila a sotva slyšitelně zašeptala:
— Prosím, pomozte mi. Jde za mnou nějaký muž.
Výraz starší ženy se v jediném okamžiku změnil. Na nic se nevyptávala, nezačala zmatkovat a neztratila ani vteřinu. Pevně vzala Elišku za ruku, vtáhla ji dovnitř a nahlas pronesla tak, aby její slova dolehla až ven na ulici:
— No jistě, zlatíčko, tatínek je už dávno doma. Pojď dál, čeká na tebe.
Hned potom zavolala manžela. Starší muž vyšel do předsíně, pomalu přistoupil ke dveřím a pozorně se zadíval ven.
Muž, který Elišku sledoval, si všiml, že dívka už je uvnitř, že vedle ní stojí dospělí a že už není sama. Na několik vteřin se zastavil. Potom se prudce otočil a rychlým krokem odešel pryč, aniž by se ještě jednou ohlédl.
Teprve když se dveře zavřely, Eliška to nevydržela a rozplakala se. Třásly se jí ruce, hlas se jí lámal a v očích měla takovou hrůzu, že starší manželé okamžitě pochopili, jak málo chybělo k tomu, aby všechno dopadlo úplně jinak.
Večer ji sousedka doprovodila domů. Když se její maminka dozvěděla, co se stalo, dlouho nebyla schopná se vzpamatovat.
Později o tom všichni mluvili stejně: Elišku nezachránil zázrak, ale její duchapřítomnost. V okamžiku, kdy by se dospělí možná nechali ochromit strachem, dokázala malá holčička jednat chytře, rychle a nečekaně odvážně.