Chtěl jsem zjistit, jestli jí půjde o mě, nebo o peníze, a tak jsem se rozhodl zahrát si na chlapa, který zrovna nemá ani korunu nazbyt. Na první schůzku jsem ji nepozval do kavárny ani do restaurace, ale jen na procházku. A než ten večer skončil, poznal jsem její skutečnou tvář.
Nikdy jsem nebyl typ, který by se chlubil úspěchem na každém kroku, jenže ve třiceti jsem už měl život pevně postavený. Vlastní síť autoservisů, velký dům za městem, slušné SUV v garáži. Zvenčí to možná vypadalo, že mi nic nechybí, ale v osobním životě se mi pořád něco lámalo pod rukama. Ženy ve mně často neviděly Tomáše, který má rád ryby, starý rock a tiché večery doma, ale Tomáše, který dokáže zaplatit drahou dovolenou u moře a koupit značkový kabát. Jakmile pochopily, že nejsem obyčejný zaměstnanec, jejich pohled se změnil. Najednou byl vypočítavý, pozorný, skoro hladový. Už mě unavovalo připadat si ne jako muž, ale jako peněženka na nohách.
Když jsem se na internetu seznámil s Terezou, řekl jsem si, že tentokrát nechci čekat, až se zklamu později. V profilu jsem neuváděl, čím se živím, a fotografie jsem vybral úplně obyčejné — žádná auta, žádné luxusní podniky, žádné okázalé pózy. Psali jsme si asi týden. Tereza pracovala jako zdravotní sestra, občas udělala v textu chybu, ale psala živě, upřímně a lidsky. Když přišla řeč na osobní setkání, navrhl jsem park. Jindy jsem ženy vyzvedával autem, ale tentokrát jsem jí napsal:
„Sejdeme se v sedm u vchodu do parku? Jen se omlouvám, teď jsem bez auta, je v servisu. A taxíkem bych moc nehýřil, v práci nám zpozdili výplatu.“
Byla to moje zkouška. Některé ženy by v tu chvíli přestaly odepisovat nebo by najednou navrhly, že bude lepší sejít se „někdy jindy“. Tereza odpověděla skoro hned a přidala usměvavého smajlíka:
„Jasně, úplně v pohodě! Je hezky, pěšky je to aspoň zdravější.“
Připravil jsem se skoro jako na tajnou akci. SUV jsem nechal v garáži. Vzal jsem si starou bundu, kterou jsem nosil ještě na vysoké, odřené džíny a tenisky, které už měly nejlepší časy dávno za sebou. Švýcarské hodinky jsem schoval do šuplíku a místo nich si připnul obyčejný fitness náramek. Do kapsy jsem dal přesně pět set korun v hotovosti. Dorazil jsem dřív, posadil se na lavičku a najednou zjistil, že jsem nervózní jako kluk před první schůzkou. Tereza přišla přesně načas. Měla jednoduchý kabát, žádné podpatky, rozpuštěné vlasy a vypadala naprosto přirozeně.
„Ahoj!“ usmála se tak, že se mi uvnitř okamžitě udělalo tepleji. „Ty jsi Tomáš?“
„Jo, jsem,“ přikývl jsem. „Promiň, že je to dneska tak skromné. Nemám teď zrovna lehké období. V práci to drhne, mám pár dluhů, takže restauraci bych dneska neutáhl.“
Jen mávla rukou, jako by to byla ta nejméně důležitá věc na světě.
„Ale prosím tě. Nepřišli jsme se přece najíst, ale poznat se. Upřímně, restaurace stejně moc nemusím, bývá tam hluk. Půjdeme radši k rybníčku?“
Procházeli jsme se skoro tři hodiny. Mluvili jsme o všem možném: o knížkách, o dětství, o tom, proč podzimní vzduch voní nějak jinak než v létě. Tereza se mě ani jednou nezeptala, kde přesně pracuju, kolik beru nebo jaké mám plány do budoucna. Zajímalo ji, jakou poslouchám hudbu, jestli mám rád psy a jestli se bojím výšek. Smála se mým vtipům, ne mému postavení. Vedle ní jsem se najednou cítil zvláštně volně. Nemusel jsem si hrát na úspěšného chlapa, ohromovat ji a dokazovat, že mám cenu. Byl jsem prostě obyčejný muž ve staré bundě — a zdálo se, že jí to stačí.
K večeru se ochladilo. Oběma nám začalo kručet v břiše. Zrovna jsme míjeli malé okénko, kde prodávali kebab a kávu.
„Co kdybychom si něco dali?“ navrhl jsem opatrně. „Ale zvu jen na to, na co mi vyjde.“
Sáhl jsem do kapsy, vytáhl těch svých pět set korun a začal je naoko pečlivě přepočítávat.
„Dáme si dvě kávy a jeden kebab napůl,“ řekl jsem prodavači.
Tereza stála vedle mě. Čekal jsem, co udělá. Myslel jsem, že se zatváří znechuceně. Že řekne něco jako: „Fuj, jídlo z okénka,“ nebo „Ty nejsi schopný koupit holce ani normální večeři?“ Byl jsem připravený i na to, že si náhle vzpomene na neodkladnou věc a rande skončí dřív, než začne být trapné.
Jenže Tereza místo toho udělala krok dopředu.
„Počkejte prosím,“ řekla prodavači.
Otevřela kabelku a vytáhla peněženku.
„Tomáši, schovej ty peníze,“ pronesla přísně, ale s úsměvem. „Ty z nich ještě musíš nějak vyžít do výplaty. Já dneska dostala odměny, takže platím já.“
Pak se obrátila zpátky k okénku.
„Prosíme dva velké kebaby. A dvě kapučína. A ještě tyhle višňové šátečky, dva kusy.“
Stál jsem tam a díval se na ni, protože jsem najednou nevěděl, co říct.
„Terezo, ne, to nemusíš, je mi to hloupé,“ zkoušel jsem ještě držet roli.
„Hloupé je spát na stropě, protože ti padá peřina,“ rozesmála se. „Nech toho. Dneska mám peníze já, tak zaplatím já. Zítra je budeš mít ty, zaplatíš ty. To je přece normální, jsme lidi. Hlavní je, aby nám bylo dobře a aby to chutnalo.“