Přečetl ji jednou, potom podruhé a prudce odhodil papíry, až se rozlétly po obrovské pracovně z tmavého dřeva.
„Kdo jsou?“ zasyčel do telefonu. „Odkud se vzali?“
Bezpečnostní oddělení se rozběhlo na plné obrátky, právníci nespali celou noc. Odpověď nakonec vypadala prostě: malý, ale útočný investiční fond s bezchybnou pověstí, v jehož čele stála jakási Klára Svobodová.
To jméno mu nic neříkalo.
Na zasedání představenstva vypukla panika. Nabídnutá cena byla urážlivě nízká, ale skutečná. Žádná jiná nabídka neexistovala. Banky odmítaly úvěry, partneři se odvraceli.
„To je nepřátelské převzetí!“ křičel Novotného prošedivělý zástupce. „Musíme se bránit!“
Václav zvedl ruku a místnost ztichla.
„Setkám se s ní osobně. Uvidíme, co je to za ptáčka.“
Jednání domluvili v neutrální zasedací místnosti v horním patře banky, mezi skleněnými stěnami a tlumeným světlem.
Klára vešla přesně ve smluvený čas. Ani o vteřinu dřív, ani později. Klidná, soustředěná, v přísném kalhotovém kostýmu. Po jejích stranách usedli dva právníci, chladní a nehybní jako stroje.
Václav Novotný seděl naproti. Čekal protřelou byznysmenku, drzého mladíka nebo nastrčenou tvář. Nečekal ji.
Mladou, krásnou ženu se šedýma očima, v nichž bylo cosi až nepříjemně známého.
„Pane Novotný,“ podala mu ruku. Stisk měla pevný, jistý. „Klára Svobodová.“
Snažil se prorazit led jejího profesionálního klidu, ale nezachvěla se.
„Odvážná nabídka, slečno Svobodová,“ řekl a zdůraznil její příjmení, jako by ji tím chtěl zatlačit do role cizího člověka. „S čím přesně počítáte?“
„S vaší soudností,“ odpověděla. Její hlas byl stejně rovný jako ten jeho kdysi v porodnici.
„Víte, že vaše situace je kritická. Nenabízíme nejvyšší cenu, ale nabízíme ji teď. Za měsíc už tahle možnost nebude.“
Položila na stůl tablet. Čísla, grafy, prognózy. Suchá fakta. Každé číslo bylo úder, každá křivka další hřebík do víka jeho říše.
„Odkud máte tahle data?“ V jeho hlase se poprvé objevila nejistota.
„Zdroje jsou součást mé práce,“ pousmála se. „Váš bezpečnostní systém je, stejně jako mnoho věcí ve vaší společnosti, zastaralý. Postavil jste pevnost, ale zapomněl jste vyměnit zámky.“
Zkoušel tlačit. Mluvil o svých kontaktech, naznačoval vliv na úřadech, požadoval jména investorů. Každý jeho výpad zastavila s chladnou přesností.
„Vaše kontakty se teď starají hlavně o to, aby nebyly vidět vedle vás. A síla, která stojí proti vám, už dávno pracuje. Říká se jí trh. Jména mých investorů se dozvíte, až podepíšete dokumenty.“
Byla to porážka beze zbytku. Václav Novotný, muž, který čtvrt století stavěl impérium, seděl proti dívce, jež jeho výtvor rozebírala šroubek po šroubku.
Večer zavolal šéfovi bezpečnosti.
„Chci o ní vědět všechno. Kde se narodila, kde studovala, s kým žije. Obraťte jí život naruby. Potřebuju vědět, kdo za ní stojí.“
Šéf přišel do pracovny bledý a položil před něj tenkou složku.
Novotný ji prudce otevřel.
Svobodová Klára. Datum narození: 12. dubna. Místo narození: porodnice u Apolináře. Matka: Svobodová Jana.
Dole ležela kopie rodného listu. V kolonce „otec“ byla prázdná čára.
Václav zíral na datum. 12. dubna. Pamatoval si ten den. Déšť, šedou třídu za oknem, větu, kterou tehdy vyslovil.
Zvedl oči k muži před sebou.
„Kdo je její matka?“
„Našli jsme toho málo. Podle všeho měla menší oděvní výrobu, před několika lety ji prodala.“
Novotný se opřel do křesla. Před očima se mu mihla mladá, vyčerpaná tvář po porodu. Obraz, který před pětadvaceti lety vědomě vymazal.
Celou dobu hledal, kdo za Klárou stojí. Jaká síla, čí mužská ruka vede tuhle „loutku“. A přitom za ní stála neznámá žena jménem Jana Svobodová. A dcera. Jeho dcera.
Když mu to došlo, nepřišla lítost. Jen studený vztek. Prohrál jako podnikatel, ale mohl se ještě pokusit vyhrát jako otec. Titul, který nikdy nepoužil, se mu najednou zdál jako poslední trumf.
Zavolal jí na osobní číslo, které mu sehnal asistent.
„Kláro,“ řekl bez úvodu a poprvé ji oslovil jménem. Hlas měl jiný, ne tvrdý a rozkazovačný, ale měkký, téměř teplý. „Musíme si promluvit. Ne jako soupeři. Jako otec a dcera.“
Na druhém konci nastalo ticho.
„Já žádného otce nemám, pane Novotný,“ odpověděla. „Všechny obchodní otázky jsme už probrali. Moji právníci čekají na vaše rozhodnutí.“
„Tohle není jen obchod. Je to rodina. Naše rodina.“
Souhlasila.
Sešli se v drahé, téměř prázdné restauraci. Přišel první a objednal pro ni oblíbené květiny její matky, bílé frézie. Myslel si, že si pamatuje. Paměť mu tu drobnost podstrčila téměř něžně.
Klára vešla, na kytici se ani nepodívala a posadila se naproti němu.
„Poslouchám,“ řekla.
„Udělal jsem chybu,“ začal. „Strašnou, ničivou chybu před pětadvaceti lety. Byl jsem mladý, ctižádostivý a hloupý. Myslel jsem, že buduji dynastii, a přitom jsem zničil jediné, co mělo skutečnou cenu.“
Mluvil krásně. O lítosti, o ztracených letech, o tom, jak prý sledoval její úspěchy. Jeho lež byla hladká a dokonale ušitá, stejně jako jeho sako.