Pak vystoupil a zmizel za dveřmi.
V Markétině hlavě se začaly jedna přes druhou objevovat různé možnosti.
Je nemocný a nechce jí to říct? Stalo se něco, o čem nemá tušení? Má jinou ženu?
Vystoupila z auta a opatrně se přiblížila k budově.
Na boční straně bylo pootevřené okno. Doléhaly k ní přes něj hlasy — tiché, klidné, takové, jakými lidé mluví tam, kde je upřímnost podmínkou, ne ozdobou.
Mluvil muž.
Říkal, že nejtěžší je dívat se na vlastní dítě a přitom si znovu a znovu uvědomovat, jak blízko byl tomu, aby přišel o všechno nejdražší.
Markéta ztuhla.
Ten hlas znala.
Pomalu se naklonila blíž k oknu a nahlédla dovnitř.
V jednoduché místnosti se ztlumeným světlem sedělo v kruhu na skládacích židlích asi dvanáct lidí. Mezi nimi byl Tomáš. Seděl s hlavou zabořenou v dlaních a ramena se mu chvěla tak, jak se chvějí člověku, který pláče a ze všech sil se to snaží skrýt.
Pak začal mluvit znovu.
Vyprávěl skupině o nočních můrách.
Řekl, že přicházejí skoro každou noc. Pořád stejné obrazy. Markéta svíjející se bolestí. Lékaři pohybující se příliš rychle. On sám, jak stojí s živým, zdravým, dokonalým dítětem v náručí, zatímco jeho žena vedle něj balancuje na hraně, a on nemůže udělat vůbec nic. Nemůže jí pomoct. Nemůže ji ochránit. Nemůže zastavit to, co se děje.
Přiznal, že pokaždé, když se podívá na Elišku, ocitne se znovu v tom stejném okamžiku.
Řekl, že ho zaplavuje taková bezmoc a vztek, až se nedokáže dceři dívat do tváře, protože vzpomínka přehluší všechno ostatní.
Žena sedící v kruhu přikývla a jemně mu řekla, že něco podobného se může stát partnerům, kteří byli svědky těžkého, děsivého porodu.
Vysvětlila mu, že to, čím prochází, má své jméno, a že rozhodně není prvním člověkem, který do téhle místnosti přišel s takovými pocity.
Tomášovi se zachvěl hlas, když pokračoval.
Řekl, že Markétu miluje víc, než dokáže vyjádřit slovy. Řekl, že Elišku miluje celým srdcem.
Ale pokaždé, když uvidí tvář své dcery, vybaví se mu jen to, jak blízko byl tomu, že Markétu navždy ztratí. A ten strach je tak silný, že se začal držet stranou, protože se bojí, že pokud si dovolí připoutat se k nim naplno, něco mu je zase vezme.
Vedoucí skupiny na něj promluvila s velkou opatrností.
Řekla mu, že strach z blízkosti po traumatické události není nijak vzácný. Že už mnohokrát viděla lidi, kteří procházeli něčím podobným.
Řekla, že není zlomený.
Uzdravuje se. A uzdravování potřebuje čas, podporu a pravdu. Nemusí se odehrávat o samotě.
Markéta klesla pod parapet.
Seděla ve tmě u stěny toho centra a po tvářích jí tiše stékaly slzy. Příběh, který si během posledních dvou týdnů sama vyprávěla — příběh, v němž zůstávalo místo pro něco neodpustitelného — se před ní pomalu rozpadal.
Nebyla v tom jiná žena.
Nebylo v tom lítost, chlad ani manžel, který ji přestal milovat.
Byl v tom muž, kterého pohled na porod vlastní dcery otřásl tak hluboko, že se nedokázal vrátit do přítomnosti. Nesl si tu hrůzu sám, protože nechtěl přidat ani kapku tíhy ženě, kterou miloval, zatímco se ona ještě sama snažila dát dohromady.
Seděla pod tím oknem skoro půl hodiny a poslouchala.
Slyšela, jak Tomáš podrobně popisuje své noční můry. Slyšela, proč se vyhýbal tomu, aby si Elišku přitiskl k hrudi. Bál se, že se jeho úzkost nějak přenese i na ni. Bál se, že dcera jeho strach ucítí a nasaje ho do sebe.
Řekl, že chce být otcem, jakého si Eliška zaslouží.
Řekl, že se drží stranou jen do chvíle, než pochopí, jak se tím člověkem znovu stát.
Vedoucí se ho zeptala, jestli přemýšlel o tom, že Markétě řekne, co se s ním děje.
Tomáš zavrtěl hlavou.
Markéta málem zemřela, řekl. To poslední, co během svého zotavování potřebuje, je ještě strach o něj.
Cesta domů ubíhala pro Markétu tmou a tichem. Jeho slova jí v hlavě zněla znovu a znovu.
Druhý den ráno, když Tomáš odešel do práce a Eliška spala, zavolala Markéta do Centra zotavení „Naděje“.
Vysvětlila, že její muž tam chodí na podpůrnou skupinu, a zeptala se, jestli by se i ona mohla nějak stát součástí toho procesu.
Žena na recepci mluvila vlídně a klidně.
Řekla Markétě o podpůrné skupině pro partnery, která se schází ve středu večer, a zeptala se, zda by chtěla přijít.
Markéta řekla ano dřív, než o tom stačila začít pochybovat.
Tu středu požádala sestru, aby pohlídala Elišku, a vstoupila do místnosti, o jejíž existenci ještě před týdnem neměla ani tušení. V kruhu sedělo osm žen a v jejich tvářích se v různých odstínech odráželo přesně to, co Markéta poslední dva týdny nosila v sobě.
Ztracenost. Zmatek. Strach o milovaného člověka a naprostá bezradnost, jak se k němu znovu dostat.
Když přišla řada na ni, představila se úplně prostě.
Řekla, že její manžel do centra chodí, protože narození jejich dcery bylo těžkou zkouškou pro oba.
Řekla také, že možná potřebuje podporu i ona sama, protože se celou dobu cítila osamělá a zmatená, jen tomu nedokázala dát jméno, dokud se neposadila do téhle místnosti.
Žena jménem Lenka se na ni podívala s opravdovým teplem a usmála se.