A teď, když se dlouho vytoužený zázrak konečně stal… visel na vlásku.
— Copak zase o všechno přijdu? — zašeptala.
Nikdo jí neodpověděl.
Lékaři dál pracovali, ale jejich tváře zůstávaly napjaté. Vyměňovali si krátké věty, jejichž smysl téměř nedokázala zachytit.
— Tlak stoupá.
— Hlídejte puls.
— Připravte vybavení.
Každé slovo její strach jen prohlubovalo.
Znovu ji zasáhla ostrá bolest a vykřikla.
— Já to nevydržím… je toho moc…
— Zvládnete to, — řekl starší lékař pevným hlasem. — Jsme tady s vámi.
Zaryla prsty do prostěradla.
— Řekněte… bojíte se?
Na okamžik zmlkl.
— Jsme… maximálně pozorní.
Tahle odpověď jí stačila, aby pochopila pravdu.
Báli se.
A tím se její hrůza ještě zvětšila.
Kontrakce přicházely jedna za druhou. Čas se jako by rozpustil. Minuty se vlekly bez konce.
V jednu chvíli zahlédla, jak jeden z lékařů tiše vyšel z pokoje a mluvil do telefonu.
— Koho volá? — zeptala se a sotva popadala dech.
Mladý lékař chvíli váhal, ale nakonec odpověděl:
— Ještě jednoho specialistu.
— Proč?
Hledal vhodná slova déle, než by si přála.
— Protože váš případ… je mimořádně neobvyklý.
Zavřela oči.
Slovo „neobvyklý“ znělo téměř jako rozsudek.
Ale někde hluboko v ní stále zůstával kousek naděje.
— Je to moje dítě, — zašeptala. — Čekala jsem na něj celý život…
Po tváři jí stekly slzy.
— Prosím… zachraňte ho.
V tom okamžiku do pokoje vstoupil další lékař. Vysoký, soustředěný muž s pozorným a vážným pohledem. Rychle si nasadil rukavice a přistoupil k lůžku.
— To je ta pacientka? — zeptal se stručně.
— Ano, — odpověděl mladý lékař.
Nový specialista se podíval na monitor a potom obrátil pohled k ženě.
Výraz jeho tváře se změnil.
Zamračil se.
— Kdy začaly kontrakce?
— Teprve nedávno, — odpověděli mu.
Přikývl a naklonil se blíž, aby si pozorně prostudoval hodnoty.
Žena ho sledovala se stále rostoucí úzkostí.
— Řekněte… víte, co se děje?
Neodpověděl okamžitě.
— Mám několik domněnek.
— Jakých?
Podíval se jí přímo do očí.
— Musíme postupovat nanejvýš opatrně.
Srdce se jí bolestně sevřelo.
— Je to nebezpečné?
Krátce se odmlčel.
— Ano.
To jediné slovo stačilo, aby se jí uvnitř všechno převrátilo.
Přesto neuhla pohledem.
— Tak neztrácejte ani vteřinu.
Lékaři začali pracovat rychleji. Jejich pokyny zněly jasněji, pohyby byly přesnější a jistější.
Napětí v pokoji však jen narůstalo.
A ona cítila, že před nimi je něco, na co nikdo z nich nebyl připraven…
Jako by její slova byla signálem. Celý pokoj se dal do pohybu, tentokrát však už bez zmatku — práce lékařů byla sladěná, přesná a promyšlená, jako by každý předem věděl, jakou roli má v té podivné a děsivé situaci sehrát.
Žena ležela, těžce dýchala a prsty pevně svírala okraj prostěradla. Bolest se valila stále silněji, ale teď už ji neděsila nejvíc. Nejhorší bylo to, co viděla v očích lékařů — jejich napětí, způsob, jakým se snažili nezdržovat pohledy jeden na druhém.
— Musíme být připraveni na jakýkoli vývoj, — řekl nový specialista tiše a nespouštěl oči z monitoru.
— Srdeční činnost kolísá, — dodal mladý lékař.
— Ale pořád tam je, — zašeptala žena, jako by se těch slov držela jako poslední opory.
Nikdo jí neodpověděl, jen starší doktor jí opatrně stiskl dlaň.
— Dýchejte zhluboka. Jsme s vámi.
Přikývla, i když se jí uvnitř všechno svíralo strachem. Na okamžik měla pocit, že je znovu tou mladou ženou, která kdysi seděla naproti lékaři a slyšela zdrcující větu: „Nikdy nebudete moct mít děti.“
Jenže teď bylo všechno jiné. Teď v ní byl život. A ona se ho nehodlala vzdát.
— Jsem připravená, — vydechla přes bolest.
Kontrakce zesílily. Přístroje začaly pípat častěji. Sestry si vyměnily rychlé, napjaté pohledy.
— Přecházíme do aktivní fáze, — pronesl jeden z lékařů.
— Připravte všechno potřebné, — odpověděl specialista.
Žena vykřikla — bolest už byla téměř nesnesitelná. Právě v té chvíli se však stalo něco zvláštního.
Jeden z přístrojů vydal ostrý, nezvyklý signál.
— Co to bylo? — zeptal se rychle mladý lékař.
— Hodnoty se mění… — odpověděla sestra.
Všichni na vteřinu strnuli.
— To není možné… — zašeptal někdo.
Žena i přes bolest otevřela oči.
— Co se stalo?!
Specialista přistoupil blíž k obrazovce a jeho tvář ještě více zvážněla.
— Srdeční rytmus… se stabilizuje.
— To je dobře? — zeptala se s nadějí.
Neodpověděl hned.
— Ano… ale to hlavní je něco jiného.
— A co tedy?!
Zhluboka se nadechl.
— Vidíme, že struktura plodu… se změnila.
— Změnila? Jak je něco takového možné?
— Jako by… organismus sám napravoval vývoj.
V pokoji zavládlo naprosté ticho.
— To se vůbec může stát? — zeptal se tiše mladý lékař.
— Teoreticky… ne, — odpověděl specialista. — Ale právě to teď vidíme.
Žena složitým lékařským slovům nerozuměla, ale zachytila to nejdůležitější:
Něco bylo špatně… a zároveň se to zlepšovalo.
— Takže on… žije? — zašeptala.
— Ano, — řekl starší lékař jistě. — Žije.
Slzy jí znovu sklouzly po tvářích.
— Já to věděla… cítila jsem to…
Na emoce však nezbýval téměř žádný čas.
— Musíme postup urychlit, — řekl specialista. — Porod už probíhá a nevíme, jak se organismus zachová dál.
— Rozumím.