Martin pomalu sklouzl po zdi dolů a zůstal dřepět s obličejem schovaným v dlaních. Vybavilo se mu ráno po té noci: Klára se vrátila ze semináře, políbila ho na tvář a řekla: „Jsem tak ráda, že jste si s mámou konečně normálně popovídali. Seděli jste na té verandě tak hezky.“ Vybavil si, jak mu Hana nalévala kávu s dokonale nečitelnou tváří. Jak o dva měsíce později oznámila těhotenství a vysvětlovala ho zázrakem, hormonální léčbou a lékaři.
— A když od Kláry odejdu? — zeptal se sotva slyšitelně.
— Pak jí řeknu, že jsi ji podvedl s její matkou. A v jejích očích nebudeš jen zrádce, ale odporný člověk, který využil starší ženu. Nikdo neuvěří, že se to stalo z vůle nás obou. Chápeš? Nikdo.
Martin zvedl hlavu. V očích měl zlé, bezmocné slzy.
— Zničila jste mi život.
— Ne, Martine. Dala jsem ti děti. Jen jim nikdy nebudeš smět říct, že jsou tvoje. A teď vstaň a usmívej se. Klára už je na cestě, za deset minut tu bude. Počkáš na ni dole. S květinami. A pro všechno na světě se usmívej.
Vyšel z odpočinkové místnosti a téměř necítil nohy. Prázdná chodba páchla chlorem a beznadějí. U dveří pokoje se zastavil a nahlédl dovnitř. Sestra právě upravovala miminka v postýlkách — i chlapce s mateřským znaménkem pod levým uchem. Jeho syn. Jeho krev. Martin se konečky prstů dotkl skla.
— Odpusť mi, — zašeptal tak tiše, že ho nikdo nemohl slyšet.
Dole před porodnicí krátce zatroubilo auto. Martin si otřel oči, upravil límec košile, vzal druhou kytici — červené růže pro Kláru — a vykročil vstříc ženě, která se nikdy nedozví, že její muž se právě stal otcem jejího bratra a sestry.
Život pokračoval. Strašný, nesmyslný, pokřivený, a přesto život. A jemu nezbývalo než nějak existovat dál — s tím tajemstvím, s tou lží, s tím mateřským znaménkem, které se mu odteď bude každou noc vracet ve snech.