— Myslím si, že mně minulý týden karta u pokladny v supermarketu udělala úplně totéž, — odpověděla jsem klidně a zasunula účtenku do kabelky. — Za mnou fronta, všichni plné vozíky, a já měla chuť propadnout se pod dlažbu. Takové věci se stávají. Nevrtej se v tom. Ber to tak, že dneska jsem tě pozvala já. A příště bude káva a zákusek na tobě. Půjdeme?
Vyšli jsme ven a on mě doprovodil až k taxíku. Celou cestu byl skleslý, znovu a znovu se omlouval a nervózně žmoulal knoflík na kabátu.
Doma jsem si odlíčila tvář a s tichým povzdechem si ten večer v hlavě uzavřela. Nejspíš tím všechno skončilo. Mužská hrdost je křehká věc, zvlášť po takové nepříjemnosti na první schůzce. Byla jsem skoro přesvědčená, že se vytratí: přestane psát, bude dělat, že se nic nestalo, nebo si moje číslo prostě zablokuje. Mrzelo mě to, protože se mi opravdu líbil.
S touhle myšlenkou jsem usnula.
Druhý den ráno v kanceláři probíhalo všechno jako obvykle: výkazy, tabulky, telefonáty, řeči o ničem. Na včerejší schůzku jsem skoro nemyslela — práce mě rychle vtáhla do známého rytmu.
Krátce před obědem zazvonil interní telefon. Dívka z recepce mi svižně oznámila:
— Paní Novotná, mohla byste prosím sejít dolů? Je tu kurýr. Říká, že vám to musí předat osobně.
Sešla jsem do přízemí a čekala, že uvidím další obálku s dokumenty od dodavatelů. Jenže v hale stál Petr — osobně. Jak se ukázalo, zapamatoval si název firmy, který jsem během večeře jen letmo zmínila.
Vypadal bezvadně: pečlivě padnoucí oblek, hladce oholená tvář, klidné držení těla. Jenže v jeho výrazu se mísil stud s odhodláním — jako by přišel zároveň prosit o prominutí a dokázat, že včerejší kolaps byla jen hloupá náhoda. V rukou držel obrovskou kytici a dárkovou tašku.
— Banka mi zablokovala účet, protože jsem odpoledne zkoušel zaplatit nějaký nákup na podezřelém čínském e-shopu! — vyhrkl místo pozdravu a podal mi květiny.
Nevydržela jsem to a rozesmála se přímo uprostřed haly.
— Jano, děkuju ti za včerejšek, — usmál se konečně normálně, bez té stažené křeče. — Za to, že jsi z toho neudělala divadlo a prostě jsi mi lidsky pomohla.
V tašce byly větrníky z vyhlášené cukrárny a poukaz do wellness salonu. Hodnotou to bylo očividně mnohem víc než účet za večeři.
— To je za ty nervy, které jsem ti včera u terminálu přivodil, — řekl a mrkl na mě.
Od té doby spolu už druhý měsíc chodíme na kávu. A ani jednou jsem nelitovala, že jsem tehdy nezačala hrát uraženou královnu a jen klidně zaplatila večeři. Někdy stačí člověka nedorazit právě ve chvíli, kdy je nejtrapněji zranitelný, aby se vám místo výmluv vrátila upřímná vděčnost, respekt a opravdová pozornost.