Vzal jsem si Elišku, protože jsem potřeboval místo, kde bych mohl zavřít oči beze strachu, teplo za dveřmi a nějakou představu zítřka. Tehdy jsem tomu říkal nutnost přežít. Znělo to snesitelněji než skutečnost, kterou jsem nechtěl vyslovit nahlas.
Elišce bylo jednasedmdesát. Byla vdova, laskavá a tichá žena, vedle níž lidé mimoděk zvolnili hlas i krok. Mně bylo pětadvacet, neměl jsem skoro nic, jen dluhy, které mi visely na krku, a starou dodávku zaparkovanou za supermarketem, kde noční vedoucí předstíral, že mě nevidí. Když mi tedy Eliška nabídla, abychom se vzali, přikývl jsem. Ne z lásky. Souhlasil jsem, protože v jejím domě se topilo, v lednici bylo jídlo a mně se už dělalo zle z toho, že jsem se před pohovory holil a myl na toaletách u benzinek.
První, komu jsem to řekl, byl Jirka, bývalý kolega, který po dvou pivech dokázal i tu nejhorší myšlenku podat jako vtip. Seděli jsme v hospodě, když jsem prohodil: „Jirko, budu se ženit.“ Málem se zakuckal. „S kým?“ — „S Eliškou.“ — „S tou starou vdovou z modrého domu?“ Okřikl jsem ho, aby nemluvil tak nahlas, jenže on se jen ušklíbl. „Dane, to není manželství. To je bydlení s příplatkem.“ Zabručel jsem, že prostě potřebuju střechu nad hlavou. Jirka se ke mně naklonil a ztišil hlas: „A když vydržíš dost dlouho, může ti ta střecha jednou spadnout rovnou do klína.“ Měl jsem vstát a odejít. Místo toho jsem civěl do sklenice a opakoval, že už nechci mrznout, nechci uhýbat telefonům od věřitelů a nechci ze sebe cítit laciné mýdlo z veřejných umýváren.
Všichni jí říkali Eliška, ale mně dovolila říkat jí Eli, protože se při tom prý cítila o pár let mladší. Taková byla. Dokázala nechat v každé místnosti stopu tepla, i když jsem se tvářil, že ji nevidím. Všímal jsem si raději jiných věcí: plné spíže, měkkých ručníků, lahviček s léky v koupelnové skříňce a poznámek o kontrolách u lékaře na kalendáři připnutém magnetem k lednici. Každý termín prohlídky mě bodl do očí. Každá nová krabička prášků ve mně rozsvítila stejnou hanebnou otázku: kolik času jí ještě zbývá?
Přesto se ke mně Eli chovala líp, než jsem si zasloužil. Jedno odpoledne nechala přede dveřmi nové boty. Za týden se tam objevila teplá zimní bunda. „Nejsem žádný případ pro charitu,“ utrhl jsem se. Jen klidně odpověděla: „Tak to ber jako péči o dům. Nemám ráda bláto na podlaze.“ Když jsem namítl, že si bundu umím koupit sám, podívala se na mě a tiše se zeptala: „Opravdu umíš?“
V malém bistru na náměstí ji znaly všechny servírky jménem. Nesnášel jsem to místo, protože ji tam měli rádi, a kdykoli se jejich pohled stočil ke mně, cítil jsem v něm nevyřčené otázky. Jednou míchala cukr v čaji a zeptala se: „Proč ztichneš pokaždé, když se ke mně někdo chová hezky?“ Chtěl jsem to obrátit v žert, ale nenechala mě. Řekla, že klepu prsty o stůl tak, jako bych počítal, kdo jí věří a koho potom zklamu. Pak se dotkla rukávu mé nové bundy a dodala: „Vypadáš provinile, kdykoli si všimnu, že něco potřebuješ.“ Začal jsem protestovat, ale když něžně vyslovila moje jméno, byl jsem to já, kdo první sklopil oči.
Eli po mně nikdy nechtěla vyznání. Nechala jen pootevřené dveře a čekala, jestli budu mít odvahu projít dovnitř. Tu odvahu jsem v sobě nikdy nenašel.
Jedné noci jsem ji našel sedět na spodním schodu, s dlaní přitisknutou ke zdi. Tvrdila, že je v pořádku, ale stejně jsem jí pomohl vstát. Na kratičký okamžik se o mě opřela celou vahou, potom se hned odtáhla, jako by se bála, že mě zatěžuje. V kuchyni jsem jí chtěl udělat čaj, jenže jsem zapomněl nejdřív uvařit vodu. Tiše se zasmála a dům se na pár minut proměnil v něco skoro obyčejného. Jako bych opravdu byl její muž, a ne jen chlap, který se schoval pod její střechu.
Pak mi zavibroval telefon. Zpráva od Jirky: „Jak se daří tvému důchodovému plánu?“ Eli se usmívala do hrnku, který jsem před ni právě postavil. Když se zeptala, jestli je všechno v pořádku, řekl jsem, že Jirka zase plácá hlouposti. A pak jsem mu odepsal: „Všechno jde skvěle. Až tu nebude, budu za vodou.“ Nenáviděl jsem se přesně dvě vteřiny. Potom jsem zamkl displej a přesvědčil sám sebe, že dvě vteřiny studu snad stačí.
Ve tři ráno jí v kuchyni upadla lžička na dlaždice. Otočil jsem se od sporáku a uviděl, jak se křečovitě drží hrany linky. Rty se jí pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný hlas. „Hej. Podívej se na mě,“ řekl jsem. Podlomila se jí kolena a já ji zachytil dřív, než dopadla na zem. V nemocnici mě na chodbě vyhledal unavený lékař a oznámil mi, že její srdce to nezvládlo. Jediné, co jsem dokázal zašeptat, bylo: „Vždyť jen jedla marmeládu.“
Pohřeb byl o tři dny později. Oblékl jsem si bundu, kterou mi koupila. Klára, Eliščina neteř, si toho všimla hned. „Samozřejmě že jsi přišel zrovna v ní,“ pronesla. Řekl jsem, že venku mrzne. Zavrtěla hlavou. „Ne. Ty ji pořád umíš využívat.“ Namítl jsem, že jsem byl její manžel, ale Klára odsekla: „Byl jsi její projekt.“ Zabolelo to víc, než kdyby mě nazvala zlatokopem, protože nějaká část mě věděla, že se nemýlí. A přesto se pod vrstvou hanby neodbytně drala jediná myšlenka: závěť.