„Nejsi naše krev.“
„Nejsi naše krev,“ pronesla tchyně a přendala maso z talíře své snachy zpátky do hrnce.
Jana zůstala stát u sporáku s talířem v ruce. Na porcelánu ještě ulpívala hustá šťáva z hovězího guláše, který před chvílí dovařila paní Marie. Kousky masa mizely jeden po druhém zpátky v hrnci, jako by je tchyně počítala a hlídala, aby se ani jeden nedostal tam, kam podle ní nepatřil.
„Prosím?“ vydechla Jana, protože si v první chvíli myslela, že se přeslechla.
„Co na tom nechápeš?“ Paní Marie si otřela ruce do zástěry a otočila se k ní čelem. „My jsme tě do rodiny nikdy nepřijali. Přilepila ses k nám sama.“
V kuchyni se náhle rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet jen tlumené bublání polévky na plotně. Jana položila talíř na stůl a odhrnula si pramen vlasů z čela. Prsty se jí třásly.
„Paní Marie, já tomu nerozumím. S Pavlem jsme přece manželé už pět let! Máme dceru…“
„A co má být?“ skočila jí tchyně do řeči. „Eliška je naše krev, to ano. Ale ty jsi a zůstaneš cizí.“
Dveře do kuchyně se otevřely a dovnitř vešel Pavel. Vlasy měl rozcuchané, košili rozepnutou u krku; bylo vidět, že po práci usnul na pohovce.
„Co se tu děje?“ zeptal se a těkal pohledem mezi ženou a matkou. „Proč na sebe křičíte?“
„Nikdo nekřičí,“ odpověděla klidně paní Marie. „Jen si povídáme. Vysvětluji tvé ženě, jak se má chovat v našem domě.“
Pavel se zamračil a podíval se na Janu. Stála bledá, rty pevně sevřené.
„Mami, co jsi jí řekla?“
„Řekla jsem pravdu. Že maso není pro každého. Rodina je velká a kousků málo.“
Jana cítila, jak se jí v krku zvedá bolestivý knedlík. Tak takhle to tedy bylo. Pět let věřila, že do téhle rodiny patří. Pět let se snažila tchyni zavděčit, polykala její štiplavé poznámky a doufala, že se to časem zlepší.
„Pavle, pojedu domů,“ řekla tiše manželovi. „K mamince.“
„Jaké domů?“ pobouřila se paní Marie. „Tvůj domov je teď tady. Nebo si myslíš, že si můžeš odcházet a vracet se, kdykoli se ti zachce?“
„Mami, dost,“ vykročil Pavel k Janě. „Co se stalo?“
Jana mlčela. Jak mu měla vysvětlit, že mu jeho matka právě dala jasně najevo, že tady není nikým? Že i obyčejný talíř guláše je pro ni příliš?
„Sbalím Elišku,“ řekla místo odpovědi. „A vezmu ji na víkend k mamce.“
„A proč jako?“ vyhrkla tchyně. „Babička je tady, proč máš dítě tahat někam pryč?“
„Babička si myslí, že její matka není rodina,“ odpověděla Jana potichu. „Možná se i pro vnučku najde někde lepší místo.“
Otočila se a vyšla z kuchyně. Pavel ji chytil za ruku.
„Jani, počkej! Řekni mi pořádně, co se stalo.“
Jana se k němu otočila. Manžel na ni hleděl zmateně a tchyně stála u sporáku, jako by se nic nedělo, a předstírala, že míchá polévku.
„Zeptej se své mámy,“ řekla Jana. „Ona ti to poví nejlíp.“
V dětském pokoji si tříletá Eliška hrála s panenkami. Jakmile uviděla maminku, radostně k ní přiběhla.
„Maminko! Podívej, dávám Klárce papat!“
„Jsi šikovná, zlatíčko,“ klekla si Jana a objala dceru. „A ty máš hlad?“
„Mám! Babička říkala, že bude guláš.“
„Bude, sluníčko. Jen spolu pojedeme jíst k babičce Haně.“
„K tvojí mamince?“ rozzářila se Eliška. „Jupí! A tatínek pojede taky?“
„Ne. Tatínek zůstane doma.“
Jana začala skládat dětské věci do tašky. Šatičky, punčocháče, hračky, všechno, co mohly na několik dní potřebovat. Když ukládala oblečení, objevil se ve dveřích Pavel.
„Jani, no tak, co to vyvádíš? Kvůli takové hlouposti odjíždět?“
„Hlouposti?“ Jana se narovnala a zadívala se na manžela. „Tvoje matka mi řekla, že nejsem rodina! Vzala mi jídlo z talíře! To je podle tebe hloupost?“
„Máma toho napovídá! Víš přece, že je prudká. Zítra už si na to ani nevzpomene.“
„Ale já si vzpomenu, Pavle! A není to poprvé.“
„Nech toho. Máma je jen unavená. Má problémy v práci, tak jí ujely nervy.“
Jana se zasmála, jenže ten smích byl hořký a bolestný.
„Unavená? Ona je unavená už pět let?! A pokaždé si to vybíjí na mně.“
„Tak si toho nevšímej!“
„Nemám si všímat toho, že mě ve vlastním domě nazývá cizí? Pavle, slyšíš se vůbec?“
Pavel se prošel po pokoji a mnul si zátylek. Jana ten pohyb dobře znala. Dělal to vždycky, když nevěděl, co říct.
„Jani, kam půjdeš? Jsme přece rodina. Máme dítě.“
„Právě proto odcházím. Nechci, aby Eliška poslouchala, jak někdo ponižuje její mámu!“
„Kdo tě ponižuje? Máma jen řekla svůj názor.“
„Svůj názor?“ Jana přestala skládat věci a upřeně se na něj podívala. „Pavle, ona mi sebrala jídlo. Řekla, že jsem cizí. Tomu říkáš názor?“
„Možná to řekla tvrdě. Ale ty přece víš, že máma celý život táhla naši rodinu sama. Táta odešel brzy, nás s bratrem vychovávala bez pomoci. Zvykla si mít všechno pod kontrolou.“
„A to znamená, že její kontrolu musím snášet do konce života?“
Pavel si sedl na kraj postele a vzal Janu za ruce.
„Jani, nehádejme se. Promluvím s mámou, vysvětlím jí to.“
„Co jí vysvětlíš? Že jsem taky člověk? Že mám city?“
„Ano. Řeknu jí, aby na tebe nebyla hrubá.“
Jana zavrtěla hlavou.
„Pavle, tady nejde o hrubost. Jde o to, že mě tvoje matka nepřijala. A ty to víš.“
„Pět let je málo?! Jak dlouho mám ještě čekat?“
Z kuchyně se ozval hlas paní Marie:
„Pavle! Pojď k večeři! Všechno ti vystydne!“
Pavel vstal.
„Pojď, normálně se najíme. Pak si promluvíme.“
„Ne, děkuju. Přešla mě chuť.“
Manžel ještě chvíli stál ve dveřích, potom odešel. Jana slyšela, jak v kuchyni mluví s matkou, ale slovům nerozuměla. Hlasy se chvílemi zvedaly a pak zase tišily.
Vytáhla telefon a vytočila číslo své maminky.
„Mami? To jsem já. Můžeme k tobě na pár dní přijet?“
„Samozřejmě, holčičko. Co se stalo?“
„Povím ti to potom. Teď vyrážíme.“
„Dobře. Uvařila jsem bramboračku, bude jí dost pro všechny.“
Jana se mimoděk usmála. Oblékla Elišku, sbalila tašku, políbila dcerku do teplých vlásků, zapnula jí bundu a vyšla z bytu. Dveře za nimi tiše zaklaply a klíč zůstal ležet na skříňce v předsíni, když se v zámku ozvalo kovové cvaknutí. V autě Jana nastartovala a podívala se do zpětného zrcátka: za oknem kuchyně svítilo osamělé světlo. Pak se rozjela a už se neohlédla.
„Nejsi naše krev,“ prohlásila tchyně a vrátila maso z talíře své snachy zpátky do hrnce.