Vytáhla jsem ho s tím příjemným očekáváním, že tam najdu něco jako: „Děkuji za odpoledne, výborně se s tebou povídá, rád bych tě zase viděl.“
Místo toho na mě čekala dlouhá zpráva od Jaroslava. Začala jsem číst a s každou další větou jsem cítila, jak se mi překvapením zvedá obočí výš a výš.
„Hano, řeknu ti to otevřeně. Z našeho setkání jsem hodně zklamaný. Čekal jsem, že přijde krásná, upravená žena, ale ty ses ani nepokusila udělat dojem. Dorazila jsi v obyčejném tričku a teniskách! Nebyl z tebe cítit ani parfém! Žena má být svátkem, má těšit oko svého muže. Ty jsi vypadala, jako bys jen odběhla vynést koš. S takovým přístupem k sobě a ke svému vzhledu se nikomu líbit nebudeš. Promiň mi upřímnost, ale my dva se k sobě zjevně nehodíme.“
Moje dobrá nálada zmizela v jediné vteřině, jako by nikdy neexistovala. Zůstala po ní jen hořká pachuť, uraženost, pocit křivdy a horký, zlostný vztek.
Takže muž mi naprosto jasně sdělil, že nebude platit ženské parfémy, nehty, účesy ani kosmetiku. Ale zároveň se jako dospělý člověk smrtelně urazil, že žena neinvestovala vlastní peníze a vlastní čas do toho, aby lahodila právě jeho oku. Tak čistá drzost se hned tak nevidí.
Sedla jsem si na pohovku a začala psát odpověď.
„Jaroslave, děkuji i tobě za upřímnost,“ psala jsem už bez sebemenší chuti cokoli uhlazovat. „Podívejme se na dnešní schůzku úplně věcně. Ty jsi nepřišel v drahém obleku, ale ve starém svetru a ošoupaných džínách. Já jsem se oblékla ve stejném duchu. Chtěl jsi pravdu? Tady ji máš. Přišla jsem taková, jaká jsem v běžném životě — v pohodlném každodenním oblečení a bez jakýchkoli finančních očekávání vůči tobě. Ty ses prostě oblékl a přijel. Já udělala přesně totéž. Vždyť jsme rovnocenní partneři, jak jsi sám tak důrazně hlásal ve svém profilu.“
Na chvíli jsem se zastavila, ale vztek ve mně pořád bublal. Prsty se znovu rozběhly po displeji. Druhá zpráva už byla definitivní.
„Jestli chceš ženu-obrázek — působivou, dokonale učesanou, v drahých šatech, na podpatcích, s večerním líčením a stopou luxusního parfému — pak hledáš úplně něco jiného. Takový vzhled stojí spoustu peněz, času a sil. Žena to nedostává od přírody zadarmo v dárkovém balení. A pokud vedle sebe chceš právě takovou elegantní společnici, musíš se podle toho také chovat: přijít s květinami, přijet slušným autem, vzít účet na sebe. Nemůžeš vyžadovat drahou výlohu, když do ní zásadně nechceš nic vložit a u pokladny počítáš každou korunu. Chceš jezdit v drahém autě, ale platit za něj jako za jízdenku na tramvaj. Takhle to nefunguje.“
Stiskla jsem „odeslat“. U obou zpráv se okamžitě objevily dvě modré fajfky. Přečetl si je hned, doslova během několika vteřin.
Jenže nahoře v chatu se neukázalo vytoužené „píše…“. Počkala jsem asi deset minut. Nic. Jaroslav podle očekávání a dost zbaběle utekl do ticha, protože proti obyčejné logice zřejmě nenašel jediný rozumný argument.
Od té chvíle už mi nikdy nenapsal.
Odložila jsem telefon stranou a zhluboka vydechla. Mrzelo mě to? Ano, samozřejmě. Ale ne proto, že bych přišla právě o tohoto muže. Zasáhlo mě něco jiného: vzdělaný, sečtělý člověk ve dvaapadesáti letech se ukázal jako beznadějný pokrytec a malý, laciný hlupák.
Někteří muži velmi rádi opakují, že dnešní ženy jsou příliš vypočítavé. Požadují absolutní rovnoprávnost, dělený účet a naprostou samostatnost. Chtějí, aby se žena sama uživila, sama si všechno zaplatila a v ničem je nepotřebovala, dokonce ani v maličkostech.
Zároveň jsou ale z nějakého důvodu upřímně přesvědčení, že tahle samostatná žena, unavená po práci, má ze své vlastní výplaty financovat kosmetiku, péči, salony a oblečení jen proto, aby zdarma uspokojovala jejich náročný pohled. A když jim takovou dobrovolnou charitu odmítne poskytnout, dokážou se urazit až k smrti.
A jak reagujete vy na podobně šetrné obdivovatele ženské krásy? Uvedete je na místo, nebo je bez jediného slova pošlete do bloku a neplýtváte silami na zbytečné hádky?