Muž, se kterým jsem si začala psát, mi hned na začátku jasně oznámil, že je mu dvaapadesát, nechce žádné závazky, žádné velké naděje a žádné požadavky. Přistoupila jsem na jeho podmínky. Jenže po schůzce, která se mi zdála opravdu povedená, mi najednou napsal tak neuvěřitelnou výtku, že jsem jen seděla a nevěřila vlastním očím.
Když se můj syn nedávno odstěhoval do svého bytu, doma se rozhostilo zvláštní ticho. Najednou bylo všude moc prostoru, moc klidu a moc prázdných večerů. Ve čtyřiceti devíti ale život přece nekončí, a tak jsem se rozhodla zkusit internetové seznamování. Stáhla jsem si aplikaci a řekla si, že tím koneckonců nic neriskuji.
S Jaroslavem jsme se propojili skoro hned. Bylo mu dvaapadesát. Psával slušně, bez hloupých chyb, bez oplzlých narážek a bez toho trapného mužského předvádění, které člověka unaví už po třech větách. Upřímně mě to příjemně překvapilo.
Třetí den našeho psaní mi poslal dlouhou zprávu, která spíš než obyčejné vyznání připomínala prohlášení zásad. Byla tvrdá, věcná a tak přímočará, že v ní nezůstalo ani kousek prostoru pro domýšlení.
„Řekněme si to rovnou a bez obalu,“ stálo na displeji. „Mám za sebou dlouhé manželství a hodně těžký rozvod. Děti už jsou dospělé, mají vlastní život a mě konečně zajímá i ten můj. Vztah si představuji svobodně. Nechci, aby po mně někdo něco vyžadoval, vysával ze mě energii nebo mi dělal scény. Hledám dospělou, rozumnou ženu.
A rovnou dodávám, že nemám v úmyslu platit ženské rozmary. Parfémy, šaty, kosmetické salony, nehty a podobné věci nejsou moje starost. Chci klidný a rovnocenný vztah.“
Přečetla jsem si tu zprávu dvakrát. Popravdě, podobná otevřenost mě už dávno neděsí. Spíš naopak. Mám normální práci, vydělávám si sama a co potřebuji, to si koupím. Nikdy jsem neměla v plánu sahat někomu do peněženky nebo si hledat sponzora.
Jasná pravidla a žádné kličky? Za mě v pořádku. Sama už mám plné zuby her, nenápadných manipulací a toho, jak se lidé snaží vypadat jinak, než jací ve skutečnosti jsou.
„Rozumím ti, Jaroslave,“ odepsala jsem mu. „Mně je taky blízká jednoduchost a upřímnost. Vypočítavost nesnáším. Sejděme se a normálně si popovídejme.“
Domluvili jsme si schůzku na sobotní odpoledne.
Když tedy tolik zdůrazňoval rovnoprávnost a absenci zbytečných očekávání, rozhodla jsem se mu přesně to dopřát. V té nejčistší podobě. Nehodlala jsem z obyčejného denního setkání dělat módní přehlídku ani generálku na červený koberec. Žádné dvě hodiny před zrcadlem, žádné slavnostní líčení, žádné malé domácí rituály před výstupem na scénu.
Ze skříně jsem vytáhla své oblíbené modré džíny, vzala si jednoduché tričko a přes něj přehodila šedou kostkovanou košili. Na nohy pohodlné tenisky. Vlasy jsem jen stáhla gumičkou do úhledného, praktického culíku.
Jakmile jsme se dali do řeči, poměrně rychle jsem zjistila, že naproti mně sedí opravdu zajímavý člověk. První schůzky bývají často buď rozpačitě tiché, nebo se zvrhnou ve vyšetřování bývalých vztahů. Tady to ale bylo jiné. Rozhovor plynul lehce, přirozeně a skoro bez hluchých míst.
„Viděla jsi tu poslední inscenaci ve Vinohradském divadle?“ zeptal se, zatímco si nožem opatrně ukrojil kousek koláče. „Režisér to s dekoracemi podle mě dost překombinoval. Myšlenka silná, ale provedení pokulhávalo. S klasikou se takhle volně zacházet nemá.“
„Viděla,“ přikývla jsem a odsunula prázdný talíř po salátu. „S dekoracemi s tebou souhlasím, byly sporné. Ale hlavní herec to celé zachránil. Měl úžasnou mimiku. Dokázal rozesmát sál skoro z ničeho.“
„Přesně!“ ožil okamžitě. „Taky jsem si to říkal. A ta scéna s dopisem? To bylo přece výborné!“
Mluvili jsme o knihách, přeli se o divadlo, dotkli se i posledních vědeckých zpráv a úplně přirozeně skákali od jedné věci k druhé. Jaroslav byl zdvořilý, jemný, neskákal mi do řeči, pozorně poslouchal a bylo vidět, že ho skutečně zajímá, co si myslím.
Bylo mi s ním nečekaně dobře. Klidně. Lehce. Dokonce jsem se přistihla, že v duchu přemýšlím, kam bychom spolu mohli jít příště.
Pak servírka přinesla účet v malé dřevěné krabičce a položila ho na kraj stolu. Jaroslav se k ní ani nenatáhl. Jen se klidně napil vody, postavil sklenici zpátky a tázavě se na mě podíval.
„Svůj salát a dezert si zaplatím sama,“ řekla jsem a vytáhla z kabelky kartu.
Moje objednávka vyšla na směšnou částku, něco kolem dvou set korun. Jaroslav spokojeně kývl, vytáhl ze staré kožené peněženky peníze za svou kávu a koláč a položil je do krabičky. Ani náznak galantního gesta. Ani pokus ženu pozvat.
Ale nedotklo se mě to. Jsme dospělí lidé a vlastně jsme si všechno řekli předem. Už v dopisování jasně napsal, že za nikoho platit nehodlá. Férové, bez překvapení, bez tajných nároků.
Vyšli jsme z kavárny do chladnější ulice, rozloučili se u vstupu do metra docela mile a každý jsme se vydali domů. Na duši mi bylo lehko. Říkala jsem si, že to bylo jedno z těch vzácných setkání, po kterých má člověk chuť pokračovat.
Doma jsem si zula tenisky, svlékla košili a tričko pověsila na ramínko do skříně. Právě v tu chvíli mi v kapse džínů krátce zavibroval telefon.