„A tatínek,“ přerušila jsem ho nemilosrdně, „tatínek si také uvědomil, že už má dost života otroka systému. Dá výpověď, koupí si prut a odejde do hluboké meditace nad kapry. Takže, synku, odteď jsi hlavní živitel rodiny ty, člověk vysokých vibrací, a my s radostí přecházíme na tvoje zaopatření. Zítra čekáme první převod. Naši hypotéku platit nemusíš, ale buď tak laskav a posílej nám alespoň šedesát tisíc měsíčně na tatínkovo rybářské vybavení a moje návštěvy wellness. Jsme přece rodina. Musíme se podporovat!“
V kuchyni se rozhostilo ledové, zvonivé ticho. Terezina tvář se protáhla, jako by právě ukousla celý citron i s kůrou, a Jakub seděl s otevřenou pusou jako ryba vyhozená na břeh.
„Vy si z nás děláte legraci?!“ vypískl nakonec můj osvícený syn. „To je úplný nesmysl! Mám mizerný plat, my sami sotva vycházíme! Jak můžete být tak sobečtí k mladým?“
„Sobectví, synku,“ řekla jsem chladně a zřetelně, když jsem vstávala od stolu, „je schovávat obyčejnou lenost a neochotu dospět za hezká slova o ‚ženských energiích‘ a ‚duchovním růstu‘. Jste dospělí lidé. Zdraví, svéprávní a naprosto schopní se sami uživit.“
Přešla jsem ke kuchyňské lince, vzala tři plastové krabičky s kachnou a koláčem, které jsem jim už starostlivě zabalila na celý týden, a bez mrknutí oka jsem všechno vysypala zpátky do pekáče.
„Dobročinné představení skončilo. Sponzorský program se uzavírá. A teď, živiteli, polož na stůl klíče od tátovy garáže — od té, kterou zdarma používáš — a vydej se do dospělého života. Nabírejte energii klidně do mdlob, ale výhradně za vlastní peníze.“
Mladý pár vyrazil do chodby a uraženě funěl. Tereza si ani nevzpomněla na slušné vychování a nerozloučila se, zatímco Jakub u dveří hrdě prohlásil, že v něm zabíjíme tvůrčí osobnost a vůbec nerespektujeme tradiční hodnoty.
Od té doby uplynul měsíc. Tvůrčí osobnost velmi rychle pochopila, že živit se obyčejnou pohankou bez maminčiných krabiček je dost smutné, a našla si víkendovou brigádu. A „vědomá žena“ Tereza, jejíž ženská energie z nějakého záhadného důvodu nedokázala zaplatit účet za elektřinu, se zázračně vrátila k papírům ve svém solárním studiu.
Je to zvláštní domácí absurdita dnešní doby. Zdraví mladí dospělí se na internetu nacucali krásných hesel o „múzách“, „živitelích“ a „správných energiích“, ale nějak úplně zapomněli, že za tím vším musí stát osobní odpovědnost.
Udělat z rodičů bezplatný doživotní bankomat jen proto, aby si mladá manželka mohla doma pilovat nehty pod vznešenou nálepkou vyšších hodnot, není duchovno ani tradice. Je to obyčejné, plnohodnotné příživnictví.
A léčí se jen jedním způsobem: rázným uzavřením finančního kyslíku a pořádným postrčením směrem k realitě.
Jak byste se zachovali vy, kdyby váš dospělý syn přivedl domů manželku a požadoval, abyste jim platili život kvůli zachování její „ženské energie“?
Dokázali byste mlčky zatnout zuby a živit mladý pár jen proto, abyste si nepokazili vztahy, nebo byste jim také naordinovali šokovou terapii samostatnosti?