„Na maminku se nezlob, jo? Strýc Pavel jí hned, jak se seznámili, řekl, že ji přijme i s dětmi. Jenom se bála vzít si nás obě najednou. A potom se strýci Pavlovi a mamince narodil syn, pak holčička. Verunka, úplná panenka, vedle ní jsme my nic! Ach, jen se neuraz! Strýc Pavel vydělává dobře, je výborný truhlář, zakázek má pořád hromadu. Občas jezdíme i k moři, do Chorvatska. A v sedmé třídě mě nabral býk na rohy, díky Bohu se nikomu jinému nic nestalo. Já od té doby, jak vidíš, kulhám… Ten koláč máš, Klárko, tak dobrý. Dáš mi recept?“
Klára se zeptala:
„A pracuješ? Nebo se něčím učíš? Máš kamarádky? Vždyť jsi tak hezká!“
Anička se zarděla:
„Já se po té nehodě dlouho léčila, stálo to strašně moc peněz… Pomáhám doma nebo strýci Pavlovi se zakázkami… Maminka pracuje jako účetní na obecním úřadě. A na kamarády moc času nemám. A taky kulhám… Ale zvykla jsem si.“
Klára Aničku přemluvila, aby u nich zůstala přes noc, a slíbila, že ji ráno doprovodí na první autobus. Sestra usnula sotva položila hlavu na polštář. Kláře pak náhodou sklouzl pohled na její oblečení, pečlivě složené na židli. Všechno bylo čisté, jenže tak seprané, tolikrát zašívané a vyspravené! V nemocnici se sanitářky oblékaly lépe, a to nemluvila o tom, když šly někam na návštěvu.
Klára vstala ve tři ráno, vzbudila manžela a poprosila ho, aby ji okamžitě odvezl do Březové. Muž nadával, jak jen uměl, ale nakonec nastartoval. Cestou mu všechno vysvětlila. Nejdřív se mračil, potom mlčky přikývl.
Matčin dům našla Klára bez potíží. Srdce jí bušilo jako splašené, když zaklepala na dveře. Otevřela jí matka a Kláru nepoznala. Klára ji poznala hned. Matka sice zestárla, ale pořád byla krásná, upravená žena, která na sebe nezapomínala. Klára řekla:
„Dobré ráno, mami. Tak jsme se přece jen potkaly…“
Matka ji pozdravila otráveně, jako by před ní nestála vlastní dcera, kterou neviděla dlouhé roky, ale dotěrná sousedka. Pak se stejně nepříjemně zeptala:
„A kde je Anča? V chlívě nebo co? Ať se vrátí domů, děti potřebují snídani a od včerejška tu není uklizeno. No tak pojď dál, když už jsi přijela…“
Klára se snažila mluvit co nejklidněji:
„Anička u mě zatím zůstane. Sbal jí oblečení a věci… A jestli můžete, dejte jí i nějaké peníze. Zařídím jí práci sanitářky, potom se vyučí nebo si dodělá nějakou školu. A nohu jí musíme léčit, vždyť je tak krásná a kulhá! Slyšíš mě, mami?“
Matka našpulila rty tak, jak to dělávala vždycky, když se jí rozhovor nelíbil, a procedila:
„Táhni odsud, ochránkyně. Pro Aničku si hned přijedeme sami! A ať tě u ní už nikdy nevidím!“
V tu chvíli Klára pevně zavrtěla hlavou, podívala se matce přímo do očí a pomalu, zřetelně řekla:
„Zaprvé, ne Anča, ale Anička! Ančou si říkej své krávě, kterou si teď budeš po ránu dojit sama, madam! Chceš, abych ti sem hned svolala půl vesnice? A všichni se dozvědí, jak vzorná paní z obecního úřadu odložila vlastní děti do dětského domova? Myslíš, že jsou tady všechny ženské tvoje věrné kamarádky, nebo se najde někdo, kdo ti takovou minulost neodpustí? Jestli tě napadne odjet a vzít Aničku s sebou, najdu tě. A postarám se, aby o tobě věděla celá republika!“
Matka se zkřivila, zmizela v domě a práskla dveřmi. Asi po půl hodině vyšel ven hubený, shrbený muž s batohem v ruce:
„Dobrý den, já jsem Pavel. Tady má věci… Vyřiďte Lucince, já jsem Aničce tak vždycky říkal, že ji pozdravuju a že jí přeju, aby se měla dobře. S penězi pomůžeme, postarám se o to. A je pravda, kolik let ta holka sloužila vlastní matce za Popelku? Říkal jsem jí to… Ale na matku se moc nezlobte, v životě není nic jednoduché…“
Klára šla s batohem k manželovu autu a myslela na to, že ano, v životě opravdu není nic jednoduché. Ale copak to, co je správné, má být vždycky snadné? Aby chlapi nepili a netahali se bůhvíkde, aby ženské kvůli „chlapům“ neodkládaly děti k babičkám a do dětských domovů, aby sestry a bratři nezapomínali jeden na druhého?
Matka je hned po Novém roce odvezla do dětského domova…