„Na mámu se nezlob, Teri. Strejda Pavel jí hned na začátku, když se poznali, řekl, že ji vezme i s dětmi. Jen se bála vzít nás obě najednou. A potom se strejdovi Pavlovi a mámě narodil syn, pak dcera! Markétka, ta je jako panenka, kdepak my! Ale neber si to, prosím tě, špatně. Strejda Pavel vydělává dobře, je výborný truhlář, zakázky má pořád. Dokonce jsme občas jezdili i k moři. V sedmé třídě mě nabral býk na rohy, díky Bohu se nikomu jinému nic nestalo. Já od té doby, jak vidíš, kulhám… Ten tvůj koláč je výborný, Terezko. Dáš mi recept?“
Tereza se zeptala:
„A pracuješ? Nebo se na něco učíš? Máš kamarády? Vždyť jsi tak hezká holka.“
Anička se zarazila a zrozpačitěla:
„Já se po tom úrazu dlouho léčila, stálo to hrozně moc peněz… Pomáhám doma nebo strejdovi Pavlovi se zakázkami. Máma pracuje jako účetní na obecním úřadě. Na kamarády moc času nemám. A taky kulhám… Ale zvykla jsem si.“
Tereza Aničku přemluvila, aby zůstala přes noc, a slíbila jí, že ji ráno doprovodí na první autobus. Sestra usnula sotva se hlavou dotkla polštáře. Tereza náhodou sklouzla pohledem k jejímu oblečení, pečlivě složenému na židli. Všechno bylo čisté, ale tak oprané, vyšisované a tolikrát zašívané! V nemocnici se i sanitářky oblékaly lépe, a to nemluvila o tom, že člověk přece na návštěvu nepřijede v hadrech se záplatami.
Tereza vstala ve tři ráno, vzbudila manžela a požádala ho, aby ji okamžitě odvezl do Lipovce. Muž nadával, kudy chodil, ale nakonec nastartoval. Cestou mu všechno vysvětlila. Nejdřív se mračil, potom však jen mlčky přikývl.
Tereza matčin dům našla bez potíží. Srdce jí bušilo tak divoce, že ho cítila až v krku, když zaklepala na dveře. Otevřela matka — a Terezu nepoznala. Tereza ji ale poznala hned. Zestárla, to ano, ale pořád byla krásná, upravená a pečlivě učesaná žena. Tereza řekla:
„Dobré ráno, mami. Tak jsme se přece jen potkaly…“
Matka ji pozdravila nevrle, jako by před ní nestála vlastní dcera, kterou neviděla dlouhé roky, ale protivná sousedka. Pak se stejně podrážděně zeptala:
„A kde je Áňa? Snad není ve chlévě? Ať se vrátí do domu, dětem se musí udělat snídaně a od včerejška tu není uklizeno. No a ty pojď dál, když už jsi přijela…“
Tereza se snažila mluvit co nejklidněji:
„Anička bude nějakou dobu bydlet u mě. Připrav jí oblečení a věci. A jestli můžete, dejte jí i nějaké peníze. Zařídím jí práci v nemocnici jako sanitářce, později se vyučí nebo si dodělá nějaký obor. A tu nohu musíme léčit. Taková krásná holka, a kulhá! Slyšíš mě, mami?“
Matka našpulila ret, tak jako vždycky, když se jí rozhovor nelíbil, a procedila:
„Tak ty odtud pěkně vypadni, zachránkyně. Pro Aničku si přijedeme sami. A nepřeju si, abych tě ještě někdy viděla vedle ní!“
V tu chvíli Tereza pevně zavrtěla hlavou, podívala se matce přímo do očí a pomalu, zřetelně řekla:
„Za prvé — ne Áňa, ale Anička. Áňo si říkej na krávu, kterou si odteď budeš každé ráno dojit sama, paninko. Chceš, abych teď obešla půl vesnice? Aby se všichni dozvěděli, jak vzorná účetní z obecního úřadu odložila vlastní děti do dětského domova? Myslíš, že všechny ženské ve vsi jsou tvoje věrné kamarádky, nebo se najde pár takových, které ti takovou minulost neodpustí? A jestli se pokusíš odjet a Aničku mi vzít, najdu tě. A postarám se, aby se o tobě mluvilo po celé zemi.“
Matčin obličej se zkroutil. Beze slova zmizela v domě a práskla dveřmi. Asi za půl hodiny vyšel ven hubený, shrbený muž s batohem v ruce:
„Dobrý den, já jsem Pavel. Tady jsou věci… Vy Lidušce — já Aničce vždycky říkal Liduška — vyřiďte, že ji pozdravuju a že jí přeju, aby se měla dobře. S penězi pomůžeme, já se budu snažit. A je pravda, kolik let ta holka dělala Popelku u vlastní mámy? Říkal jsem jí to… Ale na matku se moc nezlobte. V životě není všechno jednoduché…“
Tereza nesla batoh k manželovu autu a myslela si: ano, v životě není všechno jednoduché. Ale copak to, co je správné, někdy bývá snadné? Aby chlapi nepili a neběhali za jinými, aby ženy kvůli „chlapům“ neodkládaly děti k babičkám a do domovů, aby sestry a bratři jeden na druhého nezapomínali?