Když jsme konečně dorazily ke dveřím bytu, upravila si župan, sevřela balík pod paží a třikrát rázně zaklepala.
Za dveřmi se několik vteřin nic neozývalo.
Potom jsme zaslechly pomalé kroky.
Martin se rozespale blížil ke dveřím.
„Zůstaň za mnou,“ připomněla mi Alena tiše.
Dveře se otevřely.
Martin měl na tváři ospalý úsměv. Zmizel ve chvíli, kdy vedle mě spatřil svou matku.
„Mami?“
Alena mu podala dlouhý zabalený balík.
„Přinesla jsem ti malé překvapení.“
Martin ho převzal, odnesl dovnitř a my vstoupily za ním.
Netrpělivě roztrhl hnědý papír.
Úsměv mu okamžitě zmizel.
Uvnitř bylo skládací polní lehátko s popruhem na přenášení, pečlivě složené a připravené k použití.
Martin ho nechápavě položil na zem a o krok ustoupil.
Krátce se zasmál, jako by očekával vysvětlení povedeného žertu.
Alena se však neusmála.
„Mami, co to má znamenat?“
„Od dnešní noci budeš spát na tomhle, tady na chodbě,“ odpověděla klidně. „Klára bude spát v posteli.“
Její hlas nepřipouštěl námitky.
„To nemůžeš myslet vážně.“
„Můžu.“
Řekla to tónem, jako by oznamovala, v kolik hodin bude v neděli oběd.
Pak se mu podívala přímo do očí.
„A teď své ženě konečně pověz, kdo ve skutečnosti platí většinu nájmu za tenhle byt, Martine.“
Martin zbledl.
Otevřel ústa, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
„Nemáš právo něco takového dělat!“
Alena se otočila ke mně. Její výraz okamžitě změkl.
„Kláro, zlatíčko, už dva roky posílám každý měsíc peníze, které pokrývají větší část nájmu. Martinův plat by na všechny výdaje nestačil. Jen ti o tom nikdy neřekl.“
Na okamžik jsem měla pocit, že se podlaha pode mnou pohnula.
Tentokrát to však nebyl strach.
Byla to podivná úleva.
Najednou do sebe zapadly všechny dílky.
Jeho nervozita kolem peněz.
Podráždění od chvíle, kdy jsem nastoupila na mateřskou.
Neustálé opakování věty, že právě on platí nájem.
Byla to lež.
„To snad nemyslíš vážně,“ vydechl Martin.
„Myslím každé slovo,“ odpověděla Alena. „Jestli Klára stráví v tom autě ještě jedinou noc, ode mě už neuvidíš ani korunu. Příští měsíc si zkus zaplatit celý nájem sám. Potom si můžeme promluvit o tom, jak snadné to je.“
Nikdy mi neřekl pravdu.
Martin nejprve změnil taktiku.
Nasadil známý úsměv, kterým svou matku dokázal obměkčit od dětství.
„No tak, mami. To přece neuděláš. Vždycky jsi byla skvělá máma. Ne jako někteří rodiče.“
Tentokrát to nezabralo.
Úsměv mu z tváře sklouzl a nahradil ho vztek.
„Nemůžeš mi poroučet v mém vlastním bytě!“
Ani to nefungovalo.
Nakonec přešel do dotčeného, provinilého tónu, který používal pokaždé, když mu docházely argumenty.
Alena jen tiše zamručela, jako by jeho slova ani neslyšela.
Bez dalšího komentáře rozložila polní lehátko přímo na chodbě. Dělala to s takovou samozřejmostí, jako by podobná lehátka stavěla celý život.
Potom se obrátila ke mně.
„Povlečení jsem nechala v autě, zlatíčko. Hned pro něj dojdu.“
Prošla jsem kolem Martina, aniž bych se na něj podívala.
Těhotenský polštář jsem stále svírala v náručí.
Vešla jsem do ložnice a pomalu si lehla.
Do skutečné postele.
Do té, která měla být od začátku také mým místem.
Jakmile se moje záda dotkla matrace, připadalo mi, jako by na mě celé týdny čekala.
Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem opravdu doma.
Martin spal na polním lehátku tři noci.
Čtvrtého večera zaklepal na dveře ložnice. Oči měl červené a tvář unavenou. Tentokrát se nesnažil vtipkovat, vymlouvat ani svalovat vinu na mě.
Konečně se omluvil.
Souhlasil, že začne chodit na terapii. První sezení mu domluvila Alena sama.
O šest týdnů později jsem porodila zdravou holčičku.
Alena stála u mě a po celou dobu mě držela za ruku.
Od té noci jsem se už nikdy neomlouvala za to, že zabírám místo.