Namlouvala jsem si, že ráno bude všechno vypadat lépe. Že Martin je jen vyčerpaný. Že se bojí porodu stejně jako já. Že někde pod tou vrstvou podráždění pořád existuje muž, kterého jsem milovala.
„Prosím,“ vydechla jsem znovu. „Nech mě alespoň spát.“
Přesně ve 3:04 se Martin prudce posadil, jako by ho někdo píchl jehlou.
Zůstala jsem uprostřed pohybu. Jednou rukou jsem si podpírala břicho, druhou držela polštář zasunutý pod bokem.
„Promiň,“ zašeptala jsem. „Nemůžu to ovlivnit. Malá pořád kope a záda mě strašně bolí…“
Nenechal mě domluvit.
Jen se na mě mlčky díval. V očích měl únavu, ale také něco prázdného a tvrdého. Pozoroval mě jako kapající kohoutek, který ho už dlouho rozčiluje, ale ještě se nedostal k jeho opravě.
„Tak spi jinde.“
Posadil se rovněji, jako by právě pronesl jediné rozumné řešení.
Natáhl ruku ke stolku, vzal klíčky od mého auta a hodil je na peřinu mezi nás.
„V autě se dají sklopit sedačky.“
Nevěřícně jsem na něj hleděla.
Čekala jsem, že se pousměje. Že řekne, že to byl špatný vtip.
Jeho výraz se však nezměnil.
„Martine, jsem v osmém měsíci těhotenství.“
Promnul si oči.
„No a? Já platím nájem. Potřebuju se vyspat, abych mohl ráno fungovat v práci. Ty jsi doma na mateřské. Pár nocí v autě tě nezabije.“
Nedokázala jsem pochopit, že ta slova opravdu vyslovil.
Potom přišla věta, kterou používal pokaždé, když chtěl ukončit jakoukoli diskusi.
„Já platím nájem.“
Říkal ji jako úřední razítko. Jakmile ji pronesl, všechny moje pocity, otázky i námitky podle něj přestaly mít význam.
Otevřela jsem ústa.
Chtěla jsem mu říct, že čekám jeho dítě. Že mě bolí celé tělo. Že se bojím. Že jeho úkolem není mě trestat za těhotenství, ale chránit mě.
Nevyšlo ze mě nic.
Byla jsem příliš vyčerpaná, příliš ponížená a naše dcera mi znovu tlačila nožičkami pod žebra, jako by se chtěla dostat ven dřív, než nastane její čas.
Nakonec jsem mlčky popadla těhotenský polštář, vklouzla do pantoflí a odešla.
Tři patra po schodech.
Srpen.
Tři hodiny ráno.
V hlavě jsem měla stovky vět, ale žádnou z nich jsem nedokázala vyslovit.
Přesto jsem byla přesvědčená, že se druhý den omluví.
Představovala jsem si ho v kuchyni s hrnkem kávy a čerstvým rohlíkem. Možná by se provinile usmál, objal mě a přiznal, že se zachoval jako hlupák. Řekl by, že ho vyděsil blížící se porod a že nezvládl vlastní strach.
V 6:34 mi však zavibroval telefon položený na palubní desce.
„Už můžeš přijít nahoru.“
To bylo všechno.
Žádné „promiň“.
Žádné „Jak ti je?“.
Žádné „Vyspala ses vůbec?“.
Pouze strohé svolení vrátit se domů, jako bych byla pes, kterého přes noc zavřel na dvoře.
Přesto jsem tehdy pořád čekala alespoň na omluvu.
Nepřišla.
Místo ní se z toho stal každodenní rituál.
Každý večer kolem desáté jsem vzala těhotenský polštář, nazula si boty a pomalu sestoupila tři patra k autu.
Během těch dlouhých nocí jsem zjistila, který schod vždycky zaskřípe a který soused pravidelně odjíždí ve čtyři ráno na letiště. Naučila jsem se také, že zadní sedadla starší Škody Octavie rozhodně nebyla navržena pro ženu v pokročilém těhotenství s břichem velikosti obrovského melounu.
Každé ráno kolem půl sedmé mi Martin poslal zprávu, že se smím vrátit.
Tak vypadal náš nový normální život.
Nikomu jsem nic neřekla.
Ne své sestře.
Ne nejlepší kamarádce Tereze.
Dokonce ani doktorce Novotné při kontrole v šestatřicátém týdnu, když se zamračila nad hodnotami mého krevního tlaku a zeptala se, zda dostatečně odpočívám.
„Ano,“ zalhala jsem. „Snažím se.“
Dlouho si mě prohlížela.
„Kláro, už minule jsem vám vysvětlovala, že nedostatek spánku může být v této fázi těhotenství velmi nebezpečný. Nejen pro vás, ale také pro dítě.“
Přikývla jsem a začala hledat peněženku, abych zaplatila poplatek za vyšetření.
Nic jsem jí neřekla.
„Kláro.“
Doktorka Novotná zůstala sedět za stolem.
„Myslím to vážně. Jestli vám doma cokoli brání v odpočinku, opravdu cokoli, musíte mi to říct. Jsem tady proto, abych vám pomohla.“
Hrdlo se mi stáhlo.
Chybělo málo a všechno bych jí vyprávěla. Stačila jediná další otázka a možná bych se sesypala přímo v ordinaci.
Místo toho jsem si zasunula ruce pod stehna, zhluboka se nadechla a zeptala se, jaké zavinovačky jsou podle ní pro novorozence nejlepší.
Doma se Martin každé ráno choval, jako by se vůbec nic nestalo.
Pískal si při přípravě snídaně, smažil vajíčka, políbil mě na čelo a usmíval se, jako by jeho těhotná manželka nestrávila celou noc zkroucená na zadním sedadle auta jako složené zahradní lehátko.
„Jsem tady proto, abych vám pomohla.“
Slova doktorky Novotné se mi neustále vracela.
Některé noci jsem seděla schoulená na zadním sedadle. Nad autem bzučela pouliční lampa a já hleděla do šedého čalounění střechy.
Pořád dokola jsem si kladla stejné otázky.
Nepřeháním?
Nejsem kvůli těhotenským hormonům příliš citlivá?
Třeba je to normální.
Možná každá žena v posledních týdnech těhotenství stráví několik nocí v autě, jen se o tom nikde nemluví.
Minulý pátek se však stalo něco, co všechno změnilo.