Tu noc jsem skoro nespala. Tělo mě bolelo. Všechno ve mně se proti tomu vzpíralo.
A přesto jsem znovu řekla ano.
Druhé těhotenství mě zlomilo.
Tentokrát bylo všechno mnohem těžší. Záda mě bolela bez přestání, nohy mi otékaly a síly ze mě mizely den za dnem. Tomáš začal spát v pokoji pro hosty s vysvětlením, že se „potřebuje pořádně vyspat“.
Mezi námi vyrostl chladný odstup.
— Pomůžeš mi vstát z vany? — požádala jsem ho jednou.
— Sama jsi říkala, že to zvládneš, — odvětil. — Nedělej ze mě viníka.
Zmlkla jsem.
Když se narodila holčička — malá Eliška — předala jsem ji její matce a odvrátila se, abych se nerozplakala.
Druhý den ráno Tomáš zkontroloval bankovní účet.
— Hotovo, — řekl. — Mámin dům je zaplacený. Jsme volní.
Myslela jsem, že mluví o nás dvou.
Jenže on tím myslel něco úplně jiného.
O měsíc později mi řekl:
— Já už takhle nemůžu.
— Cože? — nechápala jsem.
— Tohle všechno. Ty. My. Změnila ses. Jsi… jiná. Rozbitá.
Nejdřív jsem si myslela, že to nemůže myslet vážně. Jenže on už si balil věci.
A muž, kvůli kterému jsem se dvakrát obětovala, prostě odešel.
Plakala jsem celé týdny. Vyhýbala jsem se zrcadlům. Moje tělo mi připadalo cizí, jako by mi už ani nepatřilo.
Ale měla jsem Jakuba.
A to stačilo, abych zůstala naživu.
Postupně jsem nastoupila do práce na ženské klinice. Začala jsem chodit k terapeutce. Každý večer jsem si zapisovala myšlenky.
A jednoho dne mi zavolala kamarádka Jana:
— Tomu nebudeš věřit. Tomáše vyhodili. Jeho pověst je úplně zničená.
— Vážně?
— Jo. A přítelkyně ho nechala. Teď zase bydlí u mámy.
Nejdřív jsem nevěděla, co cítím.
Ale pod tím vším bylo jedno tiché vědomí:
úleva.
Začala jsem se o sebe znovu starat. Pomalu. Opatrně. Po malých krocích.
A pak mi matka Elišky, Veronika, řekla:
— Darovala jsi mi dítě. Teď dovol mně, abych pomohla tobě.
Vzala mě do kosmetického salonu. Byl to celý den péče, ticha a něhy.
Když jsem se potom podívala do zrcadla, skoro jsem nepoznala vlastní odraz.
Ale ta žena se mi líbila.
Silná.
Začala jsem psát o tom, co jsem prožila. O mateřství. O těle. O tom, jaké to je vracet se sama k sobě poté, co vás někdo použil.
Lidé začali číst. Sdílet. Odpovídat.
Založila jsem podpůrnou skupinu pro ženy, které se kdysi staly nástrojem pro cizí cíle.
A poprvé po velmi dlouhé době jsem nebyla jen manželka ani jen snacha.
Byla jsem Markéta.
Celá. Svobodná. Nezlomená.
Teď s Jakubem žijeme ve světlém bytě. Mám kolem sebe rostoucí společenství žen, které se navzájem slyší. A pokaždé říkám pravdu:
Nelituju.
Pomohla jsem dvěma rodinám získat děti, po kterých toužily.
A právě tou cestou jsem dokázala znovu poskládat samu sebe.
A teď vstávám.