„Promiň. Beze mě tam nikdo nic normálně nerozhodne.“
„Chápu,“ odpověděla jsem klidně.
„Dám si tiramisu,“ řekl rychle servírce, která se objevila u stolu. „A ještě espresso.“
Zapsala si to a odešla.
„Ty si nic nedáš?“ zeptal se, spíš aby se neřeklo.
„Ne.“
„Škoda. Dezerty tu mají skvělé.“
Podívala jsem se na něj a poprvé ten večer mi naprosto jasně došlo, že ho vůbec nezajímá, jestli se vedle něj cítím dobře. Užíval si hlavně sám sebe.
Zatímco jedl tiramisu, nenápadně jsem se podívala na hodinky. Skoro dvě hodiny rozhovoru, po kterém jsem necítila zvědavost ani lehkost, jen únavu.
Nakonec servírka přinesla účet v černých deskách a položila ho na kraj stolu.
Ondřej je neotevřel hned. Ještě chvíli mluvil o bývalém kolegovi, který si prý koupil apartmán na Mallorce. Pak desky ledabyle vzal, nahlédl dovnitř a náhle ztichl.
Na několik vteřin mu ztuhla tvář.
„Sakra…“ zamumlal a začal se plácat po kapsách.
Mlčky jsem ho pozorovala.
Prohledal džíny, bundu přehozenou přes vedlejší židli, pak znovu kapsy.
„To je teda trapné…“
„Co se stalo?“ zeptala jsem se stejným klidným hlasem.
Vynutil ze sebe úsměv.
„Vypadá to, že jsem nechal peněženku doma.“
Neodpověděla jsem.
„Poslyš, tohle se mi fakt stalo poprvé,“ spustil rychle. „Normálně mám všechno u sebe. Asi jsem ji vyndal, když jsem se převlékal.“
Nervózně se uchechtl a posunul desky s účtem směrem ke mně.
„Můžeš to teď zaplatit? Hned ti to pošlu, jak přijedu domů.“
Podívala jsem se na částku. Skoro jedenáct tisíc.
Na okamžik mě napadlo, že jde snad o nějaký špatný vtip.
„Ty mi teď navrhuješ, abych zaplatila tvoji večeři?“
„Nedělej z toho drama,“ mávl rukou. „Je to jen technický zádrhel.“
„Technický zádrhel?“
„Lenko, jsme dospělí lidé. Takové věci se občas stanou.“
Pomalu jsem desky zavřela.
„Telefon máš u sebe.“
„Mám, ale bankovní aplikace se mi nějak nenačítá. Už jsem to zkoušel.“
Na vteřinu mi ukázal displej. Opravdu jen na vteřinu. Příliš rychle.
A právě v tu chvíli se mi všechno spojilo dohromady. Příliš drahá objednávka. Příliš hlasité řeči o velkorysosti. Příliš jisté, předem naučené chování.
Najednou mi došlo, že pro něj to možná nebyla žádná premiéra.
Klidně jsem otevřela kabelku, vytáhla peněženku a vyndala peníze.
„Tohle je za moji kávu.“
Ondřej zamrkal.
„Jak to myslíš?“
Položila jsem bankovky vedle účtu a vstala.
„Přesně tak, jak to říkám.“
„Počkej. Ty to myslíš vážně?“
„Úplně.“
Poprvé za celý večer mu z tváře zmizel ten samolibý úsměv.
„To je od tebe dost nehezké.“
Podívala jsem se na něj s upřímným údivem.
Sklonil hlas.
„Chováš se malicherně.“
„Ne, Ondřeji. Malicherné je sehrát divadlo kvůli večeři zadarmo.“
Od vedlejšího stolu se někdo otočil. Ondřej znatelně ztuhl.
„Ty jsi to celé špatně pochopila.“
„Možná. Ale dál to zjišťovat nechci.“
Vzala jsem kabelku a zamířila k východu. Za zády se ozvalo podrážděné:
„Normální ženská by tohle neudělala!“
Na okamžik jsem se zastavila, otočila se a klidně řekla:
„Normální chlap taky ne.“
Pak jsem vyšla ven.
Večerní vzduch byl chladný a nečekaně čistý. Pomalu jsem kráčela osvětlenou ulicí a místo ponížení nebo vzteku cítila hlavně úlevu. Jako bych právě vyšla z dusné místnosti, kde už dlouho nebylo čím dýchat.
Telefon se rozechvěl téměř hned.
Ondřej.
Nezvedla jsem to.
O minutu později přišla zpráva:
„Udělala jsi ze mě idiota.“
Pak další:
„Ty peníze jsem ti vážně chtěl vrátit.“
A hned po ní třetí:
„Mohla ses trochu vcítit do situace.“
Bez jediného slova jsem telefon zasunula do kabelky a šla dál, zatímco kolem mě hučelo večerní město.
Doma mě přivítalo ticho. To známé, husté ticho bytu, v němž po rozvodu zní každý drobný zvuk až příliš hlasitě. Zula jsem si boty, položila kabelku na skříňku a unaveně se opřela zády o zeď.
Telefon se znovu rozvibroval.
„Aspoň ses mohla zachovat lidsky.“
Krátce jsem se uchechtla a vypnula zvuk.
Necítila jsem lítost ani potřebu se obhajovat. Jen únavu a slabé zklamání, spíš ze sebe než z Ondřeje. S ním se všechno vyjasnilo už v restauraci. Zato vlastní důvěřivost mě nepříjemně škrábala někde uvnitř.
Došla jsem do kuchyně, zapnula konvici a zadívala se z okna. Město za sklem žilo svým obyčejným večerem. Občasné auto, světla výloh, lidé s taškami, pozdní chodci. Někdo se právě vracel z krásného setkání. Někdo se hádal. Někdo se možná zamiloval. A já stála v kuchyni a přemýšlela, jak snadno si někteří lidé nasadí hezkou masku.
Ondřej vůbec nevypadal jako člověk, který nemá peníze. Drahý telefon, značkové hodinky, jisté řeči o cestách, restauracích a kontaktech. Jenže čím déle jsem si večer přehrávala v hlavě, tím jasněji jsem viděla, že za tím obrazem nebylo nic pevného. Jen touha působit důležitě.
Konvice cvakla.
Nalila jsem si čaj a už jsem chtěla odejít do pokoje, když se displej telefonu znovu rozsvítil.
Tentokrát byla zpráva delší.
„Mimochodem, všechno bych zaplatil sám, kdybys tam neudělala scénu. Jen se mi zpozdil převod. Zato ty jsi hned ukázala svou pravou tvář.“
Přečetla jsem si to dvakrát.
Potom jsem si pomalu sedla ke stolu.
Tak tady to bylo.