Za své cappuccino jsem položila na stůl přesnou částku, vzala kabelku a bez spěchu vyšla z restaurace. Muž, který se celý večer tvářil jako velkorysý gentleman, si objednal drahá jídla skoro za deset tisíc. Když přišel účet, najednou s naprostým klidem prohlásil, že si peněženku nechal doma.
„Už jsi na cestě? Sedím u stolu a čekám.“
Zpráva mi přišla půl hodiny před domluveným časem. Stála jsem v předsíni před zrcadlem a četla ji znovu a znovu, jako bych v těch pár slovech mohla najít něco, co mi předtím uniklo. Ondřejovi bylo třicet. V profilu měl práci v IT, snowboard, dobré restaurace a slabost pro drahá vína. Psali jsme si skoro dva týdny a za tu dobu mi víckrát nenápadně naznačil, že se o ženu umí postarat. Několikrát zdůraznil, že na rande peníze nepočítá. Jednou dokonce napsal: „Žena vedle mě se má cítit výjimečně.“ Znělo to příjemně. Možná až příliš.
Uhladila jsem si vlasy, vzala kabelku a zhluboka se nadechla. Od rozvodu uplynul téměř rok a tohle byl můj první pokus zase někam vyjít s mužem. Kamarádka Jana mě k tomu vlastně dotlačila.
„Přestaň se schovávat doma. Prostě běž, nadechni se, nic víc,“ říkala mi.
A tak jsem šla.
„Vůbec se nestresuj, dnešek je na mě,“ napsal ještě předtím.
Když jsem vešla dovnitř, okamžitě vstal. Vysoký, štíhlý, ve světlém svetru. V ruce držel drahý telefon nejnovější řady, takový jsem vídala spíš u manažerů v kanceláři než u lidí, které potkáváte na obyčejném rande. Usmál se a s uhlazenou samozřejmostí mi odsunul židli.
„Lenka? Jsem rád, že tě konečně vidím naživo. Na fotkách jsi hezká, ale ve skutečnosti ještě víc.“
„Klidně si objednej, co budeš chtít,“ dodal, sotva jsem se posadila. „Tady vaří opravdu výborně.“
„Mně stačí káva. Jedla jsem, než jsem vyšla z domu.“
Překvapeně na mě pohlédl, jako by takovou odpověď nečekal.
„Vážně? Dobře. Já si teda dám normální večeři, dneska jsem celý den skoro nic nejedl.“
„Carpaccio z tuňáka, houbové rizoto, ribeye medium. K masu lanýžovou omáčku. Ještě sklenku dobrého červeného a šest ústřic.“
Servírka zapisovala jednu položku za druhou a já mimoděk v hlavě sčítala. Částka se nebezpečně blížila deseti tisícům, a všechno to bylo jen pro něj. Ani jednou se nezeptal, jestli bych chtěla něco ochutnat, jestli si něco rozdělíme, nebo zda mi není divné sedět naproti němu jen s kávou.
„Pro mě cappuccino, prosím,“ řekla jsem tiše.
Servírka odešla. Ondřej se opřel do židle a podíval se na mě úsměvem, který vypadal dokonale nacvičeně. Takovým, jaký lidé používají na profilové fotky, když chtějí působit sebejistě a trochu nedostupně.
„Tak povídej. Čím žiješ?“
Pokrčila jsem rameny a sevřela prsty kolem teplého šálku, který mi právě položili před sebe.
„Pracuju v nakladatelství. Většinou rediguju texty. Nic mimořádného.“
„Nepodceňuj se,“ pousmál se. „Lidé od knih bývají zajímaví. A trochu tajemní.“
Mluvil lehce, sebejistě, jako člověk, který je zvyklý, že na něj ostatní reagují už po pár minutách. Zatímco jsem odpovídala na jeho otázky, servírka začala nosit jídlo. Nejdřív ústřice na ledu, potom carpaccio, pak sklenku tmavého vína. Ondřej jedl s takovou chutí, jako by se celý den opravdu nedostal k ničemu jinému.
Čím déle jsme seděli naproti sobě, tím víc mi vadila jedna věc. Ve skutečnosti ho můj život téměř nezajímal. Každé téma se velmi rychle stočilo zpátky k němu. Jeho práce, jeho cesty, jeho známí, drahé hotely, firemní večírky, auta kamarádů a restaurace, kam se podle něj „běžný člověk bez kontaktů ani nedostane“.
„Minulý měsíc jsem byl v Rakousku jezdit,“ vyprávěl mezi sousty masa. „A možná vyrazím do Dolomit. Miluju pořádné sjezdovky. Ty jezdíš?“
„Ne.“
„Tak to musíme napravit. Žena má sdílet mužovy zájmy.“
Ta věta mě nepříjemně píchla. Neřekla jsem nic.
On však mluvil dál a zřejmě si ani nevšiml, že odpovídám čím dál kratšími větami. Místy jsem měla pocit, že po mém boku vlastně nepotřebuje partnerku k rozhovoru. Stačil by mu někdo, kdo se bude dívat, přikyvovat a obdivovat ho.
Když přinesli ribeye, Ondřej se spokojeně usmál.
„Tak tohle už vypadá jako pořádná večeře.“
Ukrojil si kousek, ochutnal a slastně přivřel oči.
„Výborné. Nechceš?“
„Ne, děkuju.“
„Jsi moc skromná, Lenko. Takhle to nejde.“
Neznatelně jsem se pousmála. Zvláštní slyšet něco takového od člověka, který mi za celý večer ve skutečnosti nenabídl nic kromě uhlazených vět.
Asi po čtyřiceti minutách mu zazvonil telefon. Podíval se na displej a výraz v obličeji se mu okamžitě změnil.
„Promiň, důležitý pracovní hovor.“
Zvedl se a odešel blíž ke vstupu na terasu. Přes skleněnou příčku jsem viděla, jak živě gestikuluje a směje se. Na naléhavý pracovní hovor to nevypadalo ani trochu.
Upíjela jsem kávu a dívala se na večerní město za oknem. U okolních stolů seděly páry. Někdo se smál, někdo fotil talíře, někdo mlčel, ale i v tom mlčení bylo cítit blízkost. Proti mně seděl muž, který se celý večer usilovně snažil hrát úspěšného a štědrého člověka, jako by byl na konkurzu na roli vlastního života.
Po pár minutách se Ondřej vrátil a hned sáhl po sklenici.