— Zhubla jsi, — řekl. Nebyla to otázka, jen oznámení.
Pokrčila jsem rameny. Bylo to snazší než vysvětlovat, že jsem za ten týden jako by vystoupila z vlastního těla a vrátila se do něj jiná. Lehčí, ano. Ale ne svobodnější.
Nalil si vodu, napil se a otočil se k oknu. Stáli jsme vedle sebe, aniž bychom se na sebe dívali, a mezi námi viselo mlčení. Nebylo těžké. Bylo prázdné, jako dlouhá chodba bez jediných dveří.
Napadlo mě, že jsem si dřív nikdy nevšímala, jak přesně mlčí on. Jeho ticho bylo hutné, skoro hmatatelné. Nebylo v něm čekání ani skrytý význam. Prostě existovalo — jako skříň v předsíni, jako stěny, jako stůl.
A vedle něj se to druhé ticho, to od vody, živé, dýchající, plné pauz a nevyřčených vět, zdálo téměř nemožné.
— Ohřeju večeři, — řekla jsem, jen abych něčím zaplnila prostor.
Přikývl.
Pohybovala jsem se po kuchyni pomalu a opatrně, jako by někde blízko stála neviditelná křehká věc, kterou by stačilo zavadit nešikovným gestem. Všechny předměty působily lehce posunutě, i když rozum tvrdil, že se nezměnilo vůbec nic.
Když jsem otevřela zásuvku, abych vytáhla příbory, obálka ležela přesně tam, kam jsem ji schovala. Jenže teď už nevypadala jako náhodný předmět. Byla středem, kolem kterého se začínala skládat nová skutečnost.
Zásuvku jsem zabouchla příliš prudce.
Manžel se otočil.
— Děje se něco?
— Ne, jen… ta cesta mě unavila.
Znovu přikývl, ale v jeho pohledu se mihlo cosi podobného pochybnosti. Krátké jako záblesk, hned pryč.
Večeře proběhla téměř beze slov. Mluvili jsme o věcech, o nichž se u nás mluvilo vždycky — o práci, zprávách, nákupu, účtech, maličkostech, které drží domácnost pohromadě, i když už v ní dávno nic nedrží lidi. Odpovídala jsem automaticky, jako bych odříkávala text naučený nazpaměť. Jen jednou jsem se zarazila, když se zeptal:
— Bylo na pláži hodně lidí?
— Ne, — řekla jsem. — Skoro nikdo.
Byla to pravda.
A zároveň nebyla.
V noci jsem dlouho nemohla usnout.
Ložnice byla až příliš známá, příliš jasně ohraničená svými stěnami. Ležela jsem na zádech, hleděla do stropu a poslouchala manželovo dýchání — rovnoměrné, hluboké, jisté. Připomínalo metronom, který odměřuje čas, jenž už mi nepřipadal můj.
Zavřela jsem oči.
A téměř okamžitě jsem uviděla vodu.
Ne jako vzpomínku. Spíš jako pocit — chladný, hustý, obepínající. A uvnitř toho pocitu bylo ještě něco. Něčí přítomnost. Ne vedle mě. Hlouběji, jako by žila přímo v paměti.
Prudce jsem otevřela oči.
V pokoji byla tma.
Ale ne úplná.
Pode dveřmi z chodby pronikal slabý proužek světla.
Zapředla jsem sluchem do ticha.
Nic.
Jen to nové ticho.
Opatrně jsem vstala, snažila se nevzbudit manžela, a vyšla na chodbu.
Světlo šlo z kuchyně.
Jistě jsem si pamatovala, že jsem ho zhasla.
Srdce se mi kupodivu nerozběhlo. Naopak bilo příliš klidně, jako by se nic z toho, co se dělo, netýkalo jeho práce.
Došla jsem ke kuchyni a zůstala stát ve dveřích.
Nejdřív jsem uviděla stůl.
Potom židli.
A až nakonec obálku.
Nebyla v zásuvce.
Ležela na stole.
Vedle ní fotografie.
Udělala jsem krok.
A pak ještě jeden.
Vzduch zhoustl jako před bouřkou.
Snímek ležel lícem vzhůru.
Ale nebyla to táž fotografie.
Poznala jsem to okamžitě. Ne rozumem, spíš vnitřním nárazem, jako když známá melodie najednou zazní v jiné tónině.
Na snímku jsem pořád stála u vody.
Stejný večer.
Stejné pootočení hlavy.
Jenže teď byl vedle mě on.
Zřetelně.
Blízko.
Jeho ruka se dotýkala té mé. Nedržel mě, jen se sotva přibližoval, jako by si ověřoval, zda jsem skutečná.
Nedíval se do objektivu.
Díval se na mě.
Sklonila jsem se blíž.
A teprve tehdy jsem postřehla další detail.
V odrazu vody už nebyl rozmazaný stín.
Odráželi jsme se tam oba.
A za našimi zády — prázdno.
Žádný protější břeh.
Žádná linie lesa.
Jako by voda náhle nikde nekončila.
Pomalu jsem se narovnala.
A v té chvíli se za mými zády ozval hlas:
— Tak přece jsi ji otevřela.
Otočila jsem se.
Stál ve dveřích.
Ten samý.
Ve stejném oblečení, v jakém jsem ho viděla poslední večer u lipenského břehu.
Suchý.
Klidný.
Jako by vzdálenost a čas byly jen společenské dohody, které se rozhodl dál nebrat vážně.
Nevykřikla jsem.
Neustoupila jsem.
Jen jsem na něj hleděla a snažila se pochopit, co se ve mně muselo změnit natolik, že něco takového mohlo být možné.
— Jak jsi… — začala jsem, ale sotva znatelně zavrtěl hlavou.
— To není ta nejdůležitější otázka.
Přistoupil blíž a podlaha pod jeho kroky nezavrzala.
— Myslela sis, že se to všechno dá nechat tam, — řekl tiše. — Jenže sis to odvezla s sebou.
— Co přesně?
Podíval se na mě stejně jako tehdy: pozorně, opatrně, skoro něžně.
— Sebe.
To slovo dopadlo nečekaně těžce.
Sklopila jsem pohled k fotografii.
Potom jsem se znovu podívala na něj.
— To není možné, — řekla jsem, ale jistota v mém hlase nebyla.
— Nemožné už jsi viděla, — odpověděl. — Jen tomu zatím dáváš jiná jména.
V ložnici zavrzala postel.
Manžel.
Ohlédla jsem se za zvukem, a když jsem se znovu podívala do kuchyně, muž už tam nebyl.
Zůstala jen fotografie.
A obálka.
A ticho.
Teď jsem však věděla, že už nepatří jen mně.
Do ložnice jsem se nevrátila hned.