„Je mi třicet! A kdo je dospělý s takovou mzdou!?“
„Změň práci!“
„Na jakou?“
„Uč se, zvyš kvalifikaci. Přeci jsem ti nepřekážela, když jsi získával vzdělání?“
„Kdy? Mám rodinu a děti!“
„Měla jsi myslet dřív!“
Hosté zabouchli dveřmi a zmizeli do šedé koleje, a Alena pocítila úlevu. Svůj byt nevyklidila – a dobře jí tak.
Dny plynuly a syn nevolal, vnoučky nepřivážel, na telefon odpovídal stroze: „Nemám čas.“
„Michale, co se stalo? Proč ignorujete?“ ptala se.
„A proč bych měl přijít?“
„Proč? Jsem babička, chci vidět vnoučata!“
„Babička, která své vlastní nelituje.“
„Michale, přestaň s dětstvím, nepřeháněj!“
Byl odolný. Týden panovalo ticho, pak Alena sama zajela do koleje zkontrolovat stav.
Viděla: dvě postele, dětskou postýlku, stůl, skříň – ostatní místo chybí. Klára u sporáku v nekonečné frontě na kuchyni.
„Aleno, zdravím,“ suše pozdravila manželka.
„Chci vidět vnoučata.“
„Tady jsou, s kostkami mezi postelemi.“
„Jak se máte?“
„Těsno, ale jinak v pořádku.“
„Můžeme něco vymyslet?“
„Tak vymyslete! Peníze jsou?“
„Můžu dávat sedm až osm tisíc měsíčně na nájem.“
„To nestačí.“
„Více si nemohu dovolit.“
„Tak končeme. Nechcete pomoci, nevadí, ale předstírat rodinu také nebudeme.“
Alena se pokusila domluvit se synem, ale ten byl neústupný:
„Mami, když nepomůžeš, jak pak budeme komunikovat?“
Měsíc uplynul, pak druhý. Alena seděla ve svém útulném dvoupokojovém bytě a nostalgicky vzpomínala. Komfort zachovala, rodinu ztratila.
Vnoučata už neviděla, syn neodpovídal, Klára na ulici přecházela na druhou stranu.
Alena nelitovala, že zůstala ve svém bytě – konec éry koleje už byla jen otázka přežívání.
Ale křivda u dětí rostla, naděje na smír mizela…
A teď si představ, byla babička na straně spravedlnosti, nebo ne? Napište svůj názor a dejte like.
„Tak pojďme si vyměnit byty: ty máš dvě místnosti, my jen pokoj v koleji. Tobě stačí jeden, nám je potřeba víc prostoru.“