Cestou do nemocnice se na sedadle spolujezdce pohupovaly barevné balonky. Nedokázal jsem potlačit úsměv. Dnes si přivezu domů své holčičky!
Už jsem se nemohl dočkat, až Tereza spatří dětský pokoj, večeři, kterou jsem připravil, i fotografie, jež jsem zarámoval a vystavil na krbu. Po devíti měsících bolestí zad, ranních nevolností a nekonečného proudu nevyžádaných rad od mé panovačné matky si zasloužila trochu radosti.
Pro nás všechny to měl být nejšťastnější den.
Zamával jsem sestrám na recepci a rychle zamířil k Terezině pokoji. Jakmile jsem otevřel dveře, zarazil jsem se.
Naše dvě dcery spaly ve svých postýlkách, ale Tereza nikde nebyla. Nejdřív jsem si pomyslel, že si šla na chvíli vyvětrat hlavu. Pak jsem si všiml papíru položeného na stolku. Zvedl jsem ho a prsty se mi okamžitě rozklepaly.
„Sbohem. Postarej se o ně. Zeptej se své matky, proč mi to udělala.“
Přečetl jsem tu větu jednou. Potom znovu. Ani napotřetí se slova nezměnila v něco méně děsivého. Po zádech mi přeběhl mráz a svět kolem mě jako by náhle ztratil barvy.
Co tím proboha myslela? Proč by… Ne. To nemohla být pravda. Tereza byla přece šťastná. Byla šťastná, ne?
Do pokoje vešla zdravotní sestra s tabletem v ruce.
„Dobré ráno, pane, tady je propouštěcí zpráva—“
„Kde je moje žena?“ skočil jsem jí do řeči.
Sestra zaváhala a nervózně si skousla ret.
„Ráno se odhlásila. Říkala, že o tom víte.“
„Ona… kam odešla?“ vypravil jsem ze sebe. Vzápětí jsem jí ukázal zmuchlaný vzkaz. „Řekla ještě něco? Vypadala rozrušeně?“
„Nevypadala rozrušeně,“ odpověděla po chvíli. „Jen byla velmi tichá. Vy chcete říct, že jste o ničem nevěděl?“
Pomalu jsem zavrtěl hlavou.
„Neřekla mi ani slovo. Nechala mi jen tohle.“
Z nemocnice jsem odcházel jako omámený. V jedné ruce jsem svíral autosedačky s našimi dcerami, v druhé pomačkaný lístek.
Tereza byla pryč. Moje manželka, moje životní partnerka, žena, o níž jsem si myslel, že ji znám, zmizela bez jediného varování. Zůstaly mi jen dvě malá děvčátka, rozbité představy o budoucnosti a několik zlověstných slov.
Před domem na mě čekala matka Alena. Zářila štěstím a v rukou držela mísu s domácím nákypem. Do nosu mě udeřila vůně zapečených brambor se sýrem, ale nedokázala utišit bouři, která se ve mně rozpoutala.
„Ach, ukaž mi konečně moje vnučky!“ zvolala. Odložila mísu stranou a vykročila ke mně. „Jsou nádherné, Petře. Opravdu nádherné.“
Ustoupil jsem a pevně sevřel rukojeť autosedačky.
„Ještě ne, mami.“
Úsměv jí z tváře zmizel. Světlé oči se jí zalily nejistotou.
„Co se stalo?“
Vytáhl jsem vzkaz a podal jí ho.
„Něco je špatně! Co jsi Tereze udělala?“
Alena zbledla. Lístek si vzala roztřesenými prsty a rychle po něm přejela očima. Na okamžik to vypadalo, že se každou chvíli zhroutí.
„Petře, vůbec nevím, o čem mluvíš,“ řekla. „Tereza byla vždycky velmi citlivá. Možná jen…“
„Nelži mi!“ vyrazil jsem ze sebe. Hlas se mi odrazil od stěn verandy. „Nikdy jsi ji neměla ráda. Pořád jsi hledala způsob, jak ji shazovat, kritizovat a podkopávat její sebevědomí.“
„Já jsem se jí jen snažila pomoct!“ bránila se. Hlas se jí zlomil a po tvářích jí stekly slzy.
Odvrátil jsem se. V žaludku jsem cítil těžký kámen. Jejím slovům už jsem nedokázal věřit. Ať se mezi ní a Terezou odehrálo cokoli, Tereza odešla. Teď mi nezbývalo než posbírat úlomky života, který se během jediného dne rozpadl.
Večer jsem uložil Elišku a Annu do postýlek a sedl si ke kuchyňskému stolu. V jedné ruce jsem držel vzkaz, ve druhé sklenici whisky. V hlavě mi stále zněly matčiny protesty, ale nemohly přehlušit otázku, která se neustále vracela:
Co jsi jí udělala, mami?
Vybavoval jsem si naše rodinné návštěvy i všechny ty nenápadné poznámky, kterými Alena Terezu zasahovala jako trny. Tereza se pokaždé snažila tvářit, že je neslyší. Teď mi konečně docházelo, jak hluboko ji musely bolet.
Začal jsem pátrat. Doslova i obrazně.
Touha najít zmizelou manželku mě nutila procházet její věci. Když jsem ve skříni objevil šperkovnici, odložil jsem ji na postel. Pak jsem si všiml kousku papíru, který vyčníval zpod víka.
Vytáhl jsem ho a rozložil. Bylo to Terezino psaní — jenže slova byla napsaná matčinou rukou. Srdce se mi rozbušilo, když jsem četl:
„Terezo, pro mého syna nikdy nebudeš dost dobrá. Těhotenstvím sis ho k sobě připoutala, ale nemysli si, že mě dokážeš oklamat. Jestli ti na těch dětech opravdu záleží, odejdeš dřív, než jim zničíš život.“
Dopis mi vypadl z ruky.
Tak proto odešla. Alena ji celé měsíce tajně týrala a já nic neviděl. V myšlenkách jsem se vracel ke každému našemu rozhovoru, ke každému okamžiku, který jsem považoval za neškodný.
Jak jsem mohl být tak slepý?
Byla skoro půlnoc, ale na ničem mi nezáleželo. Došel jsem ke dveřím pokoje pro hosty a bušil na ně tak dlouho, dokud mi matka neotevřela.
„Jak jsi mohla?“ mávl jsem jí dopisem před obličejem. „Celou dobu jsem si říkal, že jsi jen příliš panovačná. Ale ty jsi Terezu roky zastrašovala, že ano?“
Alena si dopis vzala a znovu ho přelétla očima.
„Petře, prosím, nech mě vysvětlit—“