„K tvojí matce už nepojedu. Když je to tak nutné, jeď sám. A vezmi s sebou i Kláru.“
Jana poprvé neprosila ani neustoupila. Postavila manžela před hotovou věc a odmítla dál snášet to, co se z pomoci dávno změnilo v povinnost.
„Jani, to jsem já, otevři!“
Zvonek domácího telefonu prořízl ticho v bytě. Jana položila hadr, otřela si ruce do zástěry a zmáčkla tlačítko. Tchyně. Zrovna v její jediný volný den, kdy byla Eliška ve školce a doma se konečně dalo uklidit.
Marie vešla zadýchaná, s taškou v ruce.
„Byla jsem na poliklinice na odběrech. Řekla jsem si, že se stavím a něco přinesu. Tady, pro Elišku malinový džem, ten má ráda.“
„Děkuju,“ řekla Jana a postavila sklenici na polici. „Pojďte dál, uvařím čaj.“
„Já jenom na minutku.“
Ta „minutka“ se natáhla skoro na hodinu.
Tchyně seděla v kuchyni, pila čaj a vyprávěla o tlaku, o sousedce, která zase venčí psa bez vodítka, i o Kláře, která volala z Ostravy a stěžovala si na šéfa.
Jana přikyvovala, dolévala čaj a očima se vracela ke kbelíku v předsíni. Polovina bytu pořád čekala.
„Proč vypadáš tak unaveně?“ přimhouřila Marie oči. „Jsi nějaká bledá.“
„Ale nic. Jen jsem začala uklízet.“
„Aha. Ty jsi dobrá hospodyňka.“
Marie si lokla čaje a zmlkla. Jana ten okamžik znala. Teď přijde skutečný důvod návštěvy.
„Jani, přijeďte o víkendu. Koupila jsem tapety, v ložnici už úplně odstávají. Petr mi je pomůže nalepit.“
Jana pevně sevřela hrnek. Takové prosby poslouchala už pět let.
„Řeknu Petrovi, až přijde.“
„Tak jsme domluvené.“
Tchyně dopila čaj, políbila ji na obě tváře a spokojeně odešla. Sklenice s džemem zůstala na polici jako důkaz uzavřené dohody.
Večer Jana zastavila Petra už v chodbě.
„Byla tu tvoje máma. V sobotu nás zve lepit tapety.“
„Když je potřeba, pojedeme,“ pokrčil rameny. „Co je na tom?“
„Říkala, že jen tapety.“
Petr ironii nepochopil. Prošel do kuchyně a otevřel lednici.
„Za půl dne to zvládneme. Máma je sama, pomáhat se jí musí. A Eliška si pohraje venku.“
V sobotu už v osm ráno seděli v autě. Eliška bručela, protože ji vzbudili moc brzy. Petr pustil rádio a prsty bubnoval do volantu.
Za čtyřicet minut byli ve vsi za Prahou.
Marie je čekala u branky.
„No konečně! Už vás vyhlížím. Pojďte, upekla jsem koláč.“
Sedli si ke stolu. Eliška jedla koláč, Petr pil čaj a tchyně se ptala na práci i školku.
Jana čekala. Věděla, že to přijde.
Marie opravdu vytáhla přeložený papír.
„Petře, tapety v ložnici. Potom se podívej na plot u malin, prkna se viklají. A na verandě něco vrže.“
Petr klidně přikyvoval.
„A ty, Janičko, mi pomůžeš v domě. Okna už dlouho nikdo neumyl a pořádný úklid tu taky nebyl.“
„Babi, a já?“ zeptala se Eliška.
„Eli, sluníčko, pustím ti pohádku. Maminka s babičkou zatím popracují.“
Za hodinu Jana myla podlahy.
Potom okna.
Pak sporák, lednici i skříňky.
Marie jen seděla a říkala, co dál.
„Udělala bych to sama, ale bolí mě ruce a táhne mě v kříži.“
K obědu Jana sotva stála.
Petr dolepil tapety, opravil plot a seděl na verandě s telefonem.
Pak přišel soused.
Posadili se, zapnuli fotbal a otevřeli pivo.
Jana myla okna a dívala se na ně přes sklo.
Domů vyjeli až kolem deváté večer.
Řídila Jana.
Petr spal, protože si dal pivo.
Eliška na zadním sedadle také usnula.
Janiny ruce páchly savem, záda ji bolela.
„Proč mlčíš?“ zeptal se Petr.
„Jsem unavená.“
„Zítra si odpočineš. Hlavně že jsme mámě pomohli.“
V pondělí se jí v práci kamarádka Lucie zeptala:
„Vy vážně každou sobotu pracujete u vaší tchyně?“
„No… ona poprosí.“
„A její dcera?“
„Bydlí v Ostravě.“
Lucie se zasmála.
„Pohodlné. Dcera v Ostravě, ty po ruce, tak makej.“
Jana mlčela.
„A Petr?“
„Nalepí tapety a pak pije pivo se sousedem.“
Lucie zakroutila hlavou.
„To není pomoc. To je systém.“
Za týden se všechno opakovalo.
„V sobotu pojedeme k mámě,“ řekl Petr. „Dozrála rajčata.“
Jana sevřela lžíci.
„Zase?“
Tentokrát poprvé řekla:
„K tvojí matce už nepojedu.“
Petr překvapeně zvedl oči.
„Jak to myslíš?“
„Jsem unavená. Pět let, každá sobota. Zavařování, úklid, práce. Dost.“
„Ať přijede Klára a pomůže.“
„Vždyť je daleko.“
„A já jsem blízko, takže musím?“
V sobotu Petr odjel sám.
Večer se vrátil zničený.
„Bylo to těžké,“ řekl.
„Teď chápeš, jak jsem se cítila?“
Přikývl.
„Promiň.“
Jana si sedla vedle něj.
„Nejsem proti pomoci. Ale ne každou sobotu. A ne jako povinnost.“
Marie několik týdnů nezavolala.
Petr tam někdy jezdil sám.
A Jana konečně získala opravdové víkendy.
Poprvé po letech pochopila jednu věc:
Nejtěžší není pracovat.
Nejtěžší je říct: „Dost.“
A co si myslíte vy?
Má snacha vždycky pomáhat tchyni, když se z pomoci postupně stane dluh?
„K tchyni už ani krok — jestli je potřeba, jeď si sám a vezmi s sebou i svou sestru.“
„Vykliď byt, vdávám se a budeme tu bydlet!“ prohlásila nevlastní dcera.