„Nejste tady první a nebudete poslední.“
„Každá žena po boku mého syna je jen dočasná.“
„Hlavní jsem tady já. Já rozhoduji, kdo zůstane a kdo zmizí.“
„Budu klidně lámat to, co se pokusíte vybudovat, a potom budu předstírat, že chyba byla ve vás nebo ve vašem ‚dárku‘.“
Rozbitý pejsek na vodítku v ruce malé holčičky se najednou stal symbolem každé ženy, která se s jejím synem pokusila vytvořit věrnost a rodinu. Jenže vodítko, jak jsem pochopila, ve skutečnosti neleželo v rukou té porcelánové holčičky. Držela ho paní Marie.
Hlavní varování vůbec nebylo v porcelánové sošce
Nejděsivějším signálem ale nebyla samotná figurka. A nebyla jím ani slova paní Marie. Nejhorší bylo Petrovo mlčení.
Nedokázal říct: „Mami, dost. To bylo dávno a teď je to nevhodné.“ Jen seděl se sklopenýma očima, zatímco jedna žena v jeho životě — jeho matka — psychologicky ničila druhou ženu — mě.
Najednou jsem uviděla svou možnou budoucnost v téhle rodině. Viděla jsem samu sebe, jak do toho domu přináším své „dárky“: čas, lásku, péči, možná jednou i děti. A viděla jsem, jak paní Marie s úsměvem bude z toho všeho systematicky odlamovat kousek po kousku, „opravovat“ to po svém a pak říkat, že se to zase „neuchytilo“. A můj čtyřicetiletý muž bude pořád stejně mlčky hledět do šálku.
Protože on ve skutečnosti nebyl můj muž. Zůstával jejím Petříčkem. Byl se svou matkou srostlý tak těsně, že v takovém systému pro třetího člověka není místo. Existuje tam jen „my“ — matka a syn — a „oni“ — všechny ostatní, dočasné Lucie, Jany a kdokoli další.
Zbytek večera jsem proseděla téměř na automat. Můj úsměv byl stejně zdvořilý a stejně neživý jako úsměv paní domu.
Když jsme vyšli ven, studený vzduch mě prudce udeřil do tváře.
— Tak co? — zeptal se Petr a vzal mě za ruku. — Máma je z tebe nadšená. Říkala, že jsi hodně „přemýšlivá“.
Opatrně jsem svou ruku vytáhla.
— Petře, mám naléhavý pracovní telefonát. Zavolej mi prosím taxi.
— Cože? Jaké taxi? Odvezu tě sám.
— Ne. Pojedu sama.
Současně se urazil i znejistěl.
Odjela jsem ještě ten večer. Potom mi celý týden volal a psal. Tvrdil, že všechno „příliš dramatizuji“, že „je to jen stará figurka“ a že „máma už je starší člověk“.
Nic jsem mu nevysvětlovala. Protože bych nemusela vysvětlovat porcelánovou sošku. Musela bych mu vysvětlovat celý jeho život. A to je, jak známo, nevděčná práce. A rozhodně ne moje.
Mnozí řeknou, že jsem utekla, že jsem se zachovala nezrale, že jsem měla „hledat cestu“, „být moudřejší“ a „nebrat si to tak“. Jenže jako psycholožka vím jedno: když vám hned první večer symbolicky ukážou vaši odlomenou hlavu ležící u něčích nohou, nemáte čekat, až ji někdo zase přilepí. Máte odejít.
A co si myslíte vy? Byla to jen podivná výstřednost starší ženy a obyčejná stará figurka? Nebo jste se také někdy setkali s takovým skrytým, symbolickým tlakem?
