V té chvíli mi všechno zapadlo na své místo. Nebyla to jen stará poškozená porcelánová figurka. Byla to trofej.
V psychologii by se tomu dalo říct symbolická agrese a dvojité sdělení. Paní Jitka mi neřekla jediné otevřeně hrubé slovo. Naopak, zůstávala společensky korektní. Jenže tím příběhem, tím gestem, tou demonstrativně rozbitou a „neuchycenou“ věcí mi řekla úplně všechno:
„Nejsi tady první. A nebudeš poslední.“
„Každá žena vedle mého syna je jen dočasná.“
„Tady rozhoduju já. Já určuju, kdo zůstane a kdo zmizí.“
„Budu klidně lámat to, co se pokusíš vybudovat, a pak se budu tvářit, že za to můžeš ty nebo tvůj ‚dárek‘.“
Ten rozbitý pejsek na vodítku v ruce porcelánové holčičky se pro mě stal symbolem každé ženy, která se s jejím synem pokusila vytvořit věrnost, blízkost a rodinu. Jenže vodítko, jak jsem v tu chvíli pochopila, ve skutečnosti nedržela ta holčička. Držela ho paní Jitka.
Hlavní varovný signál ale nebyl v té sošce.
Nejděsivější nebyla ani samotná figurka, ani slova paní Jitky. Nejděsivější bylo Petrovo mlčení.
Nedokázal říct: „Mami, dost. To bylo dávno a teď se to nehodí.“ Jen seděl, sklopený pohled, ruce u šálku, a nechal jednu ženu svého života — matku — psychologicky ničit druhou — mě.
Najednou jsem před sebou uviděla možnou budoucnost v téhle rodině. Viděla jsem samu sebe, jak do toho domu přináším své „dárky“: čas, lásku, péči, možná jednou i budoucí děti. A viděla jsem paní Jitku, jak z toho všeho s úsměvem metodicky odlamuje kousek po kousku, pak to po svém „opravuje“ a nakonec řekne, že se to zase nějak neuchytilo. A můj čtyřicetiletý muž bude pořád stejně mlčet a dívat se do šálku.
Protože on ve skutečnosti nebyl můj muž. Zůstával jejím Petříčkem. Byl s matkou spojený tak těsně, že v jejich systému nebylo místo pro třetího člověka. Existovalo tam jen „my“ — matka a syn — a potom „ony“. Všechny ostatní. Dočasné Lucie, Kláry a kdokoli další.
Zbytek večera jsem proseděla skoro automaticky. Můj úsměv byl stejně zdvořilý a stejně neživý jako úsměv ženy, která nás hostila.
Když jsme vyšli na ulici, chladný vzduch mě prudce udeřil do tváře.
— Tak co? — zeptal se Petr a vzal mě za ruku. — Mamka je z tebe nadšená. Říkala, že jsi velmi „přemýšlivá“.
Opatrně jsem ruku vytáhla.
— Petře, mám naléhavý pracovní telefonát. Zavolej mi prosím taxi.
— Cože? Jaké taxi? Já tě odvezu.
— Ne. Pojedu sama.
Vypadal uraženě a zmateně zároveň.
Odjela jsem ještě ten večer. Pak mi další týden volal a psal. Tvrdil, že všechno „příliš dramatizuju“, že „je to jen stará figurka“ a že „mamka už je starší člověk“.
Nevysvětlovala jsem mu nic. Protože bych nemusela vysvětlovat sošku. Musela bych mu vysvětlit celý jeho život. A to je, jak známo, nevděčná práce. A rozhodně ne moje.
Mnozí řeknou, že jsem utekla. Že jsem se zachovala nezrale. Že jsem měla hledat cestu, být moudřejší a nevšímat si toho. Jenže jako psycholožka vím jedno: pokud vám hned první večer někdo symbolicky ukáže vaši odlomenou hlavu ležící u nohou, nemusíte čekat, až ji někdo zase přilepí. Musíte odejít.
A co si myslíte vy? Byla to jen zvláštní výstřednost starší ženy a obyčejná stará porcelánová figurka? Nebo jste se také někdy setkali s takovým skrytým, symbolickým tlakem?