Když mi bylo třicet, vypadal můj život zvenčí téměř dokonale. Vlastnil jsem několik autoservisů, velký dům za městem, solidní terénní vůz a vydělával jsem tolik, že jsem nemusel obracet v ruce každou bankovku. Známí se na mě dívali jako na člověka, kterému nic nechybí. Jenže uvnitř, hlavně v osobním životě, zůstávalo prázdné místo, které se mi nedařilo zaplnit.
Vztahy se opakovaly podle stejného scénáře. Jakmile dívka zjistila, že nejsem obyčejný kluk, ale finančně zajištěný muž, její chování se změnilo. V rozhovorech se objevila opatrnost, úsměvy začaly působit nacvičeně a mezi řečí přicházely nenápadné narážky. Přestávaly vidět mě — moje zvyky, obavy, zájmy i slabosti. Místo Jakuba před nimi stála výhodná příležitost.
Časem mě to nejen unavovalo, ale začínalo mě to i rozčilovat. Chtěl jsem zjistit, zda v lidech ještě zůstalo něco opravdového, nebo už se všechno řídí jen výpočtem a prospěchem.
Právě tehdy jsem se na internetu seznámil s Klárou. Její profil mě zaujal hned na první pohled. Žádné vystavování luxusu, žádné okázalé fotografie, jen obyčejné snímky, krátké popisky a několik trochu rozpačitých vět. Pracovala jako zdravotní sestra a psala tak, jako by se vůbec nesnažila působit jinak, než jaká doopravdy byla.
Dopisovali jsme si asi týden. Naše komunikace byla klidná. Klára na mě netlačila, nevyzvídala nic o penězích a nepokoušela se zjistit, jaké mám postavení. Když přišla řeč na osobní setkání, napadlo mě, že bych mohl provést malý pokus.
Navrhl jsem procházku v parku. Bez auta, bez drahé restaurace a bez okázalé atmosféry, která obvykle doprovází první schůzky.
„Auto mám momentálně v servisu, peněz není nazbyt a výplatu nám zpozdili,“ napsal jsem jí a čekal, co odpoví.
Většinou po podobné větě dívky rychle ztratily zájem. Klára však reagovala úplně jinak:
„To nevadí. Procházka je možná ještě lepší.“
Rozhodl jsem se v testu pokračovat.
Ze skříně jsem vytáhl starou bundu, kterou jsem neměl na sobě od studentských let. Oblékl jsem si obyčejné džíny a sešlapané tenisky. Drahé hodinky zůstaly doma, místo nich jsem si nasadil levný náramek. Do kapsy jsem vložil jen trochu hotovosti — tolik, abych nevypadal úplně bez peněz.
V domluvený den jsem dorazil do parku s předstihem. Sedl jsem si na lavičku a překvapilo mě, jak jsem znervózněl. Takové napětí jsem před schůzkou necítil už celé roky.
Klára přišla přesně. Neměla výrazné líčení ani potřebu oslnit okolí. Oblékla si jednoduchý plášť, v očích měla otevřenost a na rtech lehký úsměv.
„Ahoj, ty jsi Jakub?“ zeptala se.
„Ano. Promiň, že je to dnes tak skromné. Procházím teď trochu složitějším obdobím.“
Připravil jsem se na obvyklou reakci — rozpaky, zklamání nebo chlad. Klára však jen klidně pokrčila rameny.
„Nic se neděje. Hlavní je, že jsme se sešli. Půjdeme?“
Vyrazili jsme alejí. Rozhovor se rozběhl snadno a bez nucenosti. Nikdo z nás se nesnažil působit důležitě ani udělat na toho druhého dojem. Vzpomínali jsme na dětství, mluvili o knihách i o náhodných událostech a také o tom, proč někdy déšť uklidní člověka lépe než hudba.
Klára se neptala, co přesně dělám, nezajímalo ji, kolik vydělávám ani zda jsem podle jejích představ dostatečně „perspektivní“. Zajímalo ji něco jiného: co si myslím, jak reaguji, jakým tónem mluvím a kam se dívám.
S každým dalším krokem pro mě bylo obtížnější udržovat vymyšlenou roli. Pomalu jsem si dovoloval být sám sebou.
V jednu chvíli jsem dokonce zapomněl, proč jsem celé to představení vůbec připravil.
Čas utekl, aniž bych si toho všiml. K večeru se ochladilo a oba jsme dostali hlad. Nedaleko stál malý stánek s kávou a rychlým občerstvením.
„Dáme si něco malého? Ale bez restaurace. Upřímně, na to teď nemám,“ navrhl jsem.
Schválně jsem vytáhl peníze s rozpačitým výrazem, jako bych přepočítával poslední bankovky a mince.
„Dvě kávy a jeden kebab. Rozdělíme se napůl,“ řekl jsem prodavači.
Koutkem oka jsem sledoval Kláru a čekal na sebemenší známku nespokojenosti. Už jsem si představoval známý průběh: odtáhne se, zklame se nebo si najde záminku k odchodu.
Klára však jen stála vedle mě a pozorovala kolemjdoucí.
„Dnes je opravdu krásný večer, viď?“ řekla tiše.
Na okamžik jsem nevěděl, co odpovědět.
„Ano… je krásný.“
Sedli jsme si na lavičku. Klára držela kelímek s kávou oběma rukama, jako by ji nezahříval jen nápoj. Nebyla v ní podrážděnost, výčitka ani snaha porovnávat naši schůzku s něčím mnohem dražším.
Pořád jsem čekal, že se stane něco, co ten zvláštní klid naruší.
Minuty však plynuly a nic se neměnilo.
Klára vyprávěla, že po některých směnách nebývá unavená tolik fyzicky jako spíš citově. Poslouchal jsem ji a najednou jsem si uvědomil, že jí říkám věci mnohem otevřeněji než většině lidí.
Mimochodem jsem se zmínil o svém podnikání, aniž bych zacházel do podrobností. Klára se však nerozzářila způsobem, který jsem u jiných žen znal až příliš dobře.
„Důležité je, aby tě to, co děláš, bavilo,“ řekla prostě.
Ta věta se mě dotkla víc, než jsem čekal.
Když se úplně setmělo, zamířili jsme pomalu k východu z parku. Rozhovor pokračoval, ale zeslábl a ztišil se.